Back

ⓘ Římské právo



Římské právo
                                     

ⓘ Římské právo

Římské právo je právní systém, který se vyvinul ve starověké římské obci a postupně se rozšířil po celé Římské říši. Vývoj římského práva je velmi dlouhý, protože jeho základy sahají do zvykového práva, které má počátek v protoitalických kulturách. Psaná podoba římského práva začíná rokem 449 př. n. l., kdy byl sepsán Zákon dvanácti desek, a bez přerušení právní kontinuity pokračuje až do doby císaře Justiniána I., který kolem roku 530 nařídil jeho shromáždění a sepsání. V této podobě Justiniánské kodifikace se principy římského práva staly základem právního systému Byzantské říše. Kolem roku 1100 vzniklo na jejím základě římské církevní právo, jež se pak začalo studovat na univerzitách a stalo se vzorem pro panovnická práva evropských zemí.

                                     

1. Vývoj římského práva

Během této dlouhé doby se ovšem měnila společenská i politická situace a objevovaly se nové problémy. Římská obec polis prošla velmi složitým vývojem, který začíná vládou králu v městském státě, přes nastolení republiky a její expanzi až po vytvoření supervelmoci v době císařství. Každá z těchto epoch měla jiné potřeby, na něž muselo právo reagovat.

S vývojem samozřejmě přicházela řada změn a jak se objem právních témat a jednání rozšiřoval, začalo se i římské právo dělit na několik částí, jež spolu souvisely, ale zabývaly se každá jinou oblastí a jiným druhem práva. Hranice mezi nimi nejsou ovšem ostré, nicméně celkem zřetelné a hlavně prakticky užitečné.

                                     

1.1. Vývoj římského práva Zvykové právo

Podobně jako ve starověkém Řecku, vyvinul se i římský právní systém z nepsaného zvykového, resp. obyčejového práva mos maiorum. Nejstarší zemědělské společnosti se skládaly ze samostatných a navzájem oddělených rodu gens, kde platila neomezená autorita hlavy rodu patria potestas, opřená o rodové náboženství. Když začaly vznikat městské obce, vznikla potřeba společného práva, které také úzce souviselo s náboženským systémem a pokládalo se za dané z vule bohu. Proto v něm nalezneme i tresty jako je prokletí, ruzné druhy božích trestu atp., takže jeho prvními vykladači a soudci se stali králové a pontifikové obětníci, obdoba kněží. Tyto nepsané a ústně tradované zákony vyjadřovaly zároveň i morální kodex tehdejší společnosti a tresty se odvíjely od místních poměru a stavu společenství.

Společné právo obce se opíralo o "dávný obyčej" longa consuetudo a "vědomí potřebnosti" opinio necessitatis. Stále se v něm však prolínaly dvě oblasti, totiž oblast vztahu mezi lidmi a bohy, pro niž měli Římané označení fas, a oblast vztahu mezi lidmi, označovanou jako ius. Vzhledem k praktickému založení Římanu se v dalším rozvíjela především oblast ius.

V době královské již zákony podle pozdější tradice vydával král například Romulus a Numus. Říkalo se jim leges regiae tj. královské zákony. Tyto zákony byly taktéž nepsané a jejich vykladači zustávali kněží. Protože jich mělo být mnoho, vznikla později, v době republiky, pověst, že si pontifex maximus Papirius udělal jejich soupis se zněním některých z nich. Tato "sbírka zákonu" byla nazvána Ius civile Papirianum. Zda králové skutečně vydávali nějaké příkazy a "zákony", není jasné, je však pravděpodobné, že nějak zasahovali do zvykového práva. Určitě však nešlo o zákony v pozdějším chápání a téměř jistě nebyly psané. Král byl nejvyšší obětník, představitel obce vuči bohum i jiným obcím a měl i pravomoc trestat. Měl v obci velkou autoritu, ne však vlastní mocenské prostředky, takže byl stále závislý na souhlasu aristokracie.

Z rodových společností převzalo i římské právo základní představu, že otec rodu pater familias vládne otrokum, otec dětem a manžel své manželce. Ti nebyli osobami "vlastního práva" sui iuris, jejich právní postavení se odvozovalo od hlavy rodu a nebyli tedy zpusobilí k právnímu jednání. Tento stav se sice pozvolna měnil, ale římské právo jej nikdy nezrušilo a ani se to nikdo nepokoušel. Teprve v císařské době mohou i ženy mít majetek a otroka lze propustit na svobodu. Pokud se v římském právu hovoří o rovnosti, je myšlena rovnost svobodných občanu či institucí.

                                     

1.2. Vývoj římského práva Právo v období republiky

Po konci království podle římské tradice roku 510 př. n. l. se změnil nejen politický systém, ale i zpusob tvorby zákonu. Již počátkem tohoto období se ustálil systém volených úředníku, mezi nimiž platil tzv. princip kolegiality, což znamenalo, že se museli všichni dohodnout, neboť kterýkoli z úředníku mohl dnešními slovy "vetovat", na čem se neshodli ius intercessionis.

Když se rodová společnost rozpadla, přibývalo svobodných "plebejcu", kteří do žádného rodu nepatřili a tedy žádali, aby se zákony napsaly a mohli se s nimi seznámit všichni. To vedlo ke vzniku Zákona dvanácti desek Lex XII duodecim tabularum ; 449 př. n. l), což je počátek psaného římského práva. Velmi stručný text, vytesaný do kamene, se zachoval jen v citátech, takže jsme odkázáni na rekonstrukce. Obsahuje jen zásady a sporné body, nicméně je to první zákoník, který se neodvolává na božské autority a dokonce přímo předpokládá, že se bude měnit novelizovat. Týká se práva soukromého hmotného i procesního i trestního. Vychází ze zásady rovnosti občanu, nedotknutelnosti majetku a dědictví v mužské linii. Věřitel dostával moc nad dlužníkem jež se časem zmírnila, vyšetřování i případný výkon trestu musel provést sám.

Po sepsání tohoto zákona lidová shromáždění téměř přestala do tvorby zákonu zasahovat, jimi přijaté zákony leges neměly na právo téměř žádný vliv. Zákony nejčastěji vznikaly z činnosti úřadu bez legislativních kompetencí. Tyto zákony rozvíjely Zákon dvanácti desek a reagovaly na nové situace. Nejaktivnější byli pontifikové, jejichž vyhlášky spíše normy daly základ pozdějšímu ius civile. Zhruba 150–200 let po vydání Zákona dvanácti desek se hybnou silou římského práva stala pontifikální interpretace a komiciální legislativa.

Roku 367 př. n. l. podle římské tradice byl založen magistrát úřad městského praetora, který zlomil moc pontifiku a postupně se praetoři stali nejvyššími muži soudní moci jež se ovšem chápala jinak než dnes a mohli např. povolit konání pře, aniž se opírala o civilní právo. Praetor měl významný vliv na vývoj soukromého práva v Římě a zcela ovlivňoval první fázi soudního řízení tzv. ius in iure. Pokud to považoval za vhodné, mohl ius civile opravit nebo doplnit o vlastní normu. I pro praetory platilo ius intercessionis, které zabraňovalo mimořádným excesum. Praetoři nebyli soudci, ale zaručovali právní ochranu podle Zákona dvanácti desek a zvykového práva i správný pruběh procesu. V trestním soudnictví senát praetorum nařizoval sledovat některé spory quaestiones extra ordinem. Ve 2. století př. n. l. byly založeny quaestiones perpetuae, tj. stálé soudní dvory, kde pusobili ve funkci předsedy.

Praetoři byli voleni centurijním sněmem za císařství senátem, a to vždy na jeden rok; po zvolení vydal praetorský edikt, tj. jakési závazné prohlášení, kde stručně definoval, jak bude svého úřadu užívat. Tyto edikty na sebe postupně začaly navazovat, protože praetoři logicky používali ty části, které se v minulých obdobích osvědčily. To nakonec vedlo k vytvoření souboru nových norem – ius praetorium právo praetorské. S činností městských praetoru souvisela i činnost praetoru kurulských, kteří se starali o tržiště, tj. nákup, prodej a kvalitu zboží. Puvodně byl praetor jeden, za císaře Augusta jich bylo dvanáct a po omezení jejich moci dokonce osmnáct.

Protože ve městě přibývalo cizincu, rozvíjel se zahraniční obchod atd., vznikl patrně někdy po roce 250 př. n. l. i úřad praetora cizineckého praetor peregrinus. Protože dříve bylo v této oblasti jen zvykové právo, cizinečtí praetoři vlastně tvořili právo nazvané ius gentium. Na tvorbě tohoto práva se dále podíleli místodržící jednotlivých římských provincií, kteří vydávali edictum provinciale.

Roku 304 př. n. l. sepsal snad na pokyn právníka Appia Claudia Caeca písař Gnaeus Flavius sbírku, kde vysvětluje situace, plynoucí z kompetence pontifiku. Roku 286 př. n. l. vyšel zásadní zákon lex Aquilia, který lze pokládat za základ přečinového práva. A konečně roku 254 př. n. l. se nejvyšším pontifikem pontifex maximus stal Tiberius Coruncanius, který umožnil přístup veřejnosti na porady pontifiku. Tím pontifikové zcela ztratili kontrolu nad světským právem ius a stali se autoritami pouze v právu božském fas. Prakticky od tohoto roku mohl u soudu vystupovat každý Říman. Toho využili především politici a lidé z lepších vrstev, tím začíná v římském právu období označované jako klasické.



                                     

1.3. Vývoj římského práva Právo za vlády císařu

Po zániku republiky se radikálním zpusobem změnilo rozložení právní moci: volené orgány vyjma praetoru přišly o pravomoc zasahovat vetovat. Senátu zustalo právo vydávat zákony, ale z toho se stalo jen pro forma potvrzování císařových návrhu a ve 3. století mu byla i tato moc odebrána. Nejdéle svoji moc udrželi praetoři, ale i ta byla postupně omezována za vlády císaře Hadriána byli z tvorby zákonu vyloučeni zákonem Edictum perpetuum Hadriani, který sestavil Salvius Julianus; ten byl závazný pro další činnost magistrátu.

Prakticky jediným zákonodárstvím se stala principia, tj. nařízení císařu. Císař se zároveň stal nejvyšším soudcem, takže mohl zasáhnout do jakéhokoliv sporu, buď přímo, nebo tak, že nařídil úředníkovi, jak má postupovat. Tyto císařské pravomoci byly zpočátku pouze součást jeho úřadu, tzn. že mu toto právo bylo pouze svěřeno. Později se toto právo stalo součástí jeho "božství", takže pak zákony nevydával z moci úřadu, ale ze své vlastní moci a schopnosti. To císaře postavilo výše než zákon, neboť on byl principem zákona.

Kolem roku 300 došlo k velkým změnám. Vláda se změnila na dominát což byla prakticky samovláda císaře a ediktem milánským bylo zrovnoprávněno křesťanství. Následoval úpadek práva i právnické literatury, proto hovoříme o tzv. vulgarizaci práva.

Jediným zdrojem práva se staly leges generales, tj. císařská nařízení, která platila, jakmile byla publikována, tzn. zákon byl oznámen senátu nebo vydán ve formě ediktu. Po rozdělení říše na dvě části stačilo oznámení v jedné části říše. Teprve od roku 429 bylo potřeba oznámení v obou částech. Těchto nařízení bylo velké množství, mají nízkou právní kvalitu, netvoří smysluplný kompaktní celek a chybí jim jasné cíle. Právní věda přestala právo rozvíjet a vymizela. Právě z těchto duvodu vznikla potřeba právo kodifikovat. Kodifikací se rozumí jednak snaha sebrat a shrnout právní předpisy vydané císařem a jednak snaha vytvořit rozumné výtahy z klasických právníku. Takto vznikl Codex Theodosianus, který uspořádal císařské leges generales od Konstantina, ačkoliv měl puvodně výrazně vyšší ambice. Z něho nicméně až do 11. století čerpala své znalosti o římském právu celá západní Evropa.

Roku 534 byl vydán Codex Iustinianus repetitae praelectieonis známější pod středověkým názvem Corpus iuris civilis CIC, tzn. soubor občanského práva). V krátké době pak Justinián vydal ještě několik většinou řecky psaných sbírek, novellae leges, později jako Novellae připojených k CIC. Tento kodex ovlivnil Byzantské i evropské právo a byl základem středověké recepce římského práva.

                                     

2.1. Systém římského politického práva Uspořádání společnosti

Každý právní systém vychází z určitých morálních a principiálních hodnot. Základem nejstarší římské společnosti byl genus, tj. rod, v jehož čele stál princeps gentis. Zákon dvanácti desek považoval rod za kolektivní subjekt, který vlastnil dědičný nemovitý majetek. Později rod nahradila městská kurie curia, v jejímž čele stál curio. Deset kurií tvořilo tribus, tj. kmen puvodně byly tři kmeny: Ramnes, Tities a Luceres. Nejvyšším orgánem byla comitia curiata, tj. shromáždění lidu po kuriích. Kurie zde byla zastoupena právě jedním hlasem, její jednání řídil pontifex maximus či rex sacrorum. Comitia curiata neměla zvláštní rozhodovací pravomoci, ale při velkých náboženských obřadech, vyhlašování zákonu a nejduležitějších jednáních byla nezbytná - bez ní tyto akty nebyly uznány bohy a nemohly nabýt platnosti. Účastníky byli muži schopní vojenské služby.

                                     

2.2. Systém římského politického práva Organizace společnosti

Významným orgánem, který měl zpočátku pouze poradní funkci, ale velký politický vliv, byl třistačlenný senatus senát, puvodně složený z hlav rodu princeps gentis. Za republiky se členem senátu mohl stát jen ten, kdo ukončil magistraturu. Postupně se do senátu dostávali velmi kvalitní lidé a konzulové se s ním začali radit o významných problémech. Nakonec se senát stal tvurcem zahraniční politiky Římské říše a měl i hlavní vliv na státní finance.

Rex, tj. král měl nejvyšší moc, v puvodní římské společnosti tato funkce nebyla dědičná, ani volená, ale byl jmenován na základě velmi složitých náboženských zvyklostí. Král stál v čele pontifiku, byl prostředníkem mezi lidmi a bohy a měl náboženskou autoritu. Pravomoci těchto králu byly ve skutečnosti spíše malé, za vlády Etrusku značně posílily. Po pádu království přešla jeho moc na republikové orgány. Největší část moci získal magistratus. Jeho nejvyššími úředníky byli dva konzulové consules, puvodně označováni jako praetores maiores, kteří fakticky nahradili krále. Oba konzulové měli stejné postavení bez specializace a byli i nejvyššími vojenskými veliteli. Se vzrustající mocí Říma přibývaly i povinnosti a moc konzulu.

V pruběhu 5. století př. n. l. se rozpadla rodová společnost, založená na příbuzenství, a nahradila ji majetková a územní organizace s výsadním postavením nejbohatších občanu. To vedlo k vytvoření lidového shromáždění kmenu a centurií, jež nahradila kurijního shromáždění. Podle římské tradice tento systém zavedl, resp. reformoval král Servius Tullius.

Comitia centuriata byla organizována podle peněžního censu výše majetku a daní a svolávat je mohli nejvyšší úředníci konzulové nebo praetoři. Přijímala nové zákony, volila nejvyšší státní úředníky, rozhodovala o vyhlášení války, byla odvolací instancí hrdelních zločinu a směla udělit státní občanství. S rozšiřující se mocí Říma logicky ztrácela na významu, neboť její rozhodování bylo pro větší územní celek nepružné a neúčinné. Právo hlasovat měli pouze muži s právem nosit zbraň tj. od 17 do 60 let.

Comitia tributa byla lidovým shromážděním podle okresu a její pravomoci nebyly velké, volila nižší úředníky kvestory a édily, schvalovala zákony a fungovala jako odvolávací komise při odsouzení k pokutě.

Později vznikla ještě concilia plebis, tj. plebejské hromady, kde se volili plebejští úředníci a soudily nevýznamné přestupky. Jejich rozhodnutí byla závazná nejprve pouze pro plebeje, zákonem Lex Hortensia získala jejich rozhodnutí plnou platnost.

Comitia tributa, comitia centuriata a concilia plebis byla nejvyššími orgány římského státu a reprezentovala všechen "římský lid" populus Romanus. Občané zde hlasovali ústně a rozhodovala nadpoloviční většina. Projednávat se mohly pouze návrhy, které dal magistrát. Každé rozhodnutí schvaloval auctoritas patrum senát. Tento systém byl výrazně výhodnější pro bohatší vrstvy. Římané mohli ustanovit i mimořádné sbory se zvýšenou pravomocí např. tresviri, quattuorviri, takový sbor pravděpodobně vypracoval Zákon dvanácti desek.



                                     

2.3. Systém římského politického práva Úředníci

Úředníci byli lidovým shromážděním voleni na jeden rok, výkon funkce byl čestný, tj. bezplatný. U úředníku platilo ius intercessionis.

Nejvyššími úředníky byli dva konzulové, v krizi byl jedním z konzulu po dohodě se senátem jmenován diktátor. Ten měl do doby, než pominulo nebezpečí - maximálně však šest měsícu - téměř neomezené pravomoci. V tomto období nebylo možno využít mnoha běžných práv např. odvolat se k lidovému shromáždění. Za konzuly byli nejprve voleni pouze patriciové, lex Licinia roku 367 př. n. l. stanovil, že jedním konzulem bude plebej a druhým patricij.

V polovině 4. století př. n. l. vznikla funkce censores, tj. censoru. Jak se k této funkci došlo, je předmětem sporu a existuje na to několik teorií. Censor byla funkce bez impéria, ale jejich rozhodnutí nesměl nikdo vetovat. Tato funkce byla považována za vrchol politické kariéry. Censoři prováděli rozřazení do centurií a tribuí a zabývali se mravním a rodinným životem občanu cura morum s právem ukládat tresty. Dále zasahovali do financí, např. zadávali veřejné zakázky nebo pronajímali státní pozemky.

Moc úředníku diktátora, konsulu a praetoru se opírala o tzv. imperium, což bylo území, kde zastupovali nejvyšší vládní moc. Imperia jednotlivých praetoru určoval los. V samotném Římě domi byla tato imperia omezena, ale za jeho hradbami militiae bylo prakticky bez omezení. V době republiky se totiž předpokládalo, že mimo domácí území panuje neustálý válečný stav. Tato tzv. vyšší magistratura se zabývala i právem procesním, rodinným, sousedským, dědickým, obligačním, trestním a právem správním.

Mimo vyšší magistratury pusobilo i značné množství magistratur nižších, ty volila comitia centuriata a comitia tributa resp. comitia leviora. Taktéž se jednalo o funkce bezplatné s ius intercessionis. Jejich moc byla obdobná magistrátum vyšším, leč bez imperia. Jednalo se např. o quaestores: quaestores parricidii se zabývali hrdelními zločiny, quaestores aerarii spravovali pokladnu v Saturnově chrámu a doprovázeli konzuly do války, kde vedli polní pokladnu, quaestores militares rozdělovali kořist. Jejich počet se měnil podle povinností, které tento úřad vykonával.

Aediles curules a aediles plebis vykonávali policejní službu, dohlíželi na pořádek v ulicích na tržištích. Aediles curules měli i soudní pravomoc v záležitostech trhu. Aedilus plebis nebyl významný úřad a později se tito aedilové stali pomocníky tribunu lidu tribuni plebis.

Plebejské shromáždění volilo čtyři tribuny tribuni plebis, později jejich počet stoupl na deset, kteří měli chránit zájmy plebeju ius auxilii. Později byly jejich pravomoci dále rozšířeny o právo zrušit opatření magistráta namířené proti některému plebejovi ius intercedendi. Nakonec získali dokonce i právo ukládat pokuty a zatknout obviněné z politických zločinu ius coercendi. Svolávali comitia centuriana a concilia plebis, kterým předsedali. Neměli žádnou pozitivní pravomoc ani impérium, byli však osobně nedotknutelní sacrosancti.

Vyšší i nižší úředníci měli k dispozici pomocný personál apparitores.

Co se možnosti stížnosti na magistráta týče, platila zásada dodatečné odpovědnosti a stížnost na něj bylo možno podat až po uplynutí jeho volebního období. Tento systém měl řadu výhod i nevýhod, nespornou výhodou bylo, že úředník nemohl ovlivňovat stížnost. Na konsula byla minimální věková hranice 43 let na praetora 40. Každý kandidát musel mít protikandidáta.

Koncem období republiky jsou již patrné tendence vedoucí k oslabení demokracie, k císařství, což mělo své odpurce i příznivce. V raném císařství a pozdní republice se projevila řada snah o narušení držby moci. Mezi právníky probíhala řada sporu a větší část významných právníku stála na straně republiky. Tehdejší demokracie skutečně selhávala a římský zpusob zajišťování moci se dostal do těžko řešitelných problému. Nutnost právně-politických reforem se ukázala již při sérii občanských válek, ale radikální prulom uskutečnil až Augustus, když se ujal puvodně nevýznamné funkce principa princeps a proměnil ji ve formu vlády nazvanou principát. Názory na principát se nutně ruzní, právně se však jednalo o pokračování republiky.

Augustus svou moc opřel o tribunství, čímž získal osobní nedotknutelnost, později i právo postupovat proti magistrátum a především právo řídit a svolávat shromáždění občanu a senát, dále získal imperium proconsulare, což mu zaručilo velení armády a její kontrolu, dále pak postavení nadřazené místodržícím v provinciích. Toho samozřejmě využili jeho nástupci k dalšímu rozšiřování moci až se senát a všechny ostatní politické funkce dostaly do role císařských úředníku. Tím postupně došlo k prolomení principu římského právního systém a vznikl tzv. dominát, kde již císař vládl zcela sám.

                                     

3. Rozdělení římského práva

Nejzákladněji mužeme právo římské členit na ius a fas viz výše. Co se týče ius, římská republika znala tři základní systémy práva, ze kterých vycházela:

  • Ius gentium bylo právo jiných národu. Puvodně se jednalo o právo řešící spory mezi cizinci na římském území, později řešilo i spory občanu s cizinci.
  • Ius civile bylo právo civilní, občanské; toto právo vycházelo ze zvykového práva ius populi Romani Quiritium, ze zákonu. Bylo protikladné k ius honorarium. Ius civile platilo pro spory mezi občany a platilo jen pro římské občany.
  • Ius honorarium vycházelo z činnosti magistrátu, především městských praetoru a aedilu. Protiklad ius civile.

Římané znali velmi duležité rozdělení práva na soukromé a veřejné ; pokud v právní soustavě toto rozlišení chybí, nastává zpravidla diktatura. Samozřejmě i tato velmi oddělená odvětví práva se potkávají, a to především v právu trestním.

  • Ius publicum, právo veřejné, tj. právo, které ukládá povinnosti a práva římské říši.
  • Ius privatum, právo soukromé, jehož primárním cílem je ochránit prospěch jednotlivce, někdy i proti společnosti. Právě toto právo a jeho dusledné rozvíjení má pro Řím a následné dějiny evropského práva zcela zásadní význam. Jeho puvod lze bezpochyby najít ve zvykovém právu, ale jeho dějiny zahájil právě Zákon dvanácti desek, později doplněný řadou praetorských ediktu i právní vědou jurisprudencí.

V římském právu se dále setkáváme s termíny právo psané ius scriptum a nepsané ius non scriptum. Tímto dělením se odlišuje zpusob vzniku či nalezení tohoto práva, "nepsaným právem" je míněno právo zvykové mos a věci nalezené pomocí praxe. Do psaného práva pak Gaius zahrnuje:

  • plebiscit
  • edikty magistrátu
  • responsum, dobrozdání právních teoretiku
  • constitutiones principum, císařské konstituce
  • senatus consultum, usnesení Senátu
  • lex, zákon

Zhruba od konce 2. století př. n. l. lze pozorovat snahu o propojení a integraci tří systému ius do jednoho. Aebutiuv zákon změnil po procedurální stránce velmi složité a nepruhledné řízení na výrazně lepší systém. Tím začala nejslavnější éra římského práva, ale zároveň se posílila činnost praetoru a tím se vytvářel tlak na provázanost těchto právních systému, takže v době císařství postupně vytvořily jeden systém. To ve svých dusledcích umožnilo rozvoj císařství, císař jako hlavní garant práva vydával svá nařízení constitutiones principum ve třech, respektive čtyřech základních formách. Edicta byly obecně závazné normy, upravující konkrétní případ, mohla být povahy veřejné i soukromoprávní a jejich platnost se mohla týkat celé říše, nebo mohla být omezena na určitou její část. Edikty vydávali i císařští úředníci. Mandata, tj. císařovy instrukce úředníkum, pokud mandatum řešilo obecný problém, muselo být publikováno a závazně platilo. Decreta, tj. císařovy rozsudky a výklad konkrétního sporu, který byl závazným řešením pro podobné spory. Teoreticky se mohla týkat pouze jednoho konkrétního sporu. A nakonec rescripta, tj. císařovy odpovědi na dotazy. Reskripty řešily vždy konkrétní otázky, teprve soudy a právnická literatura jim dala obecnou závaznost, kterou císař puvodně nenárokoval.

                                     

4. Věcná práva

Vlastnické právo dominium, proprietas bylo v Římě základním stavebním kamenem práva i celé společnosti. Bylo na dané poměry až neuvěřitelně propracované a v podstatě předběhlo svou vlastní dobu. Ani po tisíci letech se právní věda nepřiblížila k tomu, co dokázali římští právníci. Právní věda se po úpadku římské civilizace značně odchýlila od pojetí vlastnictví, jež Římané stvořili. Ono pojetí se ve značné míře blížilo tomu dnešnímu. Vlastnictví bylo chápáno jako neomezené právní panství nad věcí. Bylo nejkvalitnějším a nejsilnějším věcným právem. A jeho ochrana tomu byla samozřejmě přizpusobena. K tomuto účelu byl stvořen dumyslný systém žalob a interdiktu. Institut vlastnictví byl uznáván tak dusledně, že i přímá daň z majetku by byla krácením práva majetkového. Vlastník neboli dominus mohl od klasické doby s věcí nakládat jakkoliv. Typické projevy vlastníkova chování shrnujeme do několika pojmu:

  • ius disponendi - právo s věcí disponovat
  • ius utendi - právo věc užívat,
  • ius fruendi - právo věc požívat, neboli těžit z něj plody,
  • ius possidendi - faktické ovládání věci, držba,
  • ius abutendi - právo věc zničit.

Dominium bylo omezeno jen vlastnickými právy ostatních sousedské právo a institutem vydržení usucapio, pokud vlastník pudu nevyužíval. V Římě byla známa i elasticita práva, tzn. jakmile nějaké omezení skončilo, toto právo samo nabylo puvodní podoby.

Věcná práva se označovala jako iura in re, jejich ochrana pak jako actiones in rem. Vlastnické právo bylo absolutní a vylučovalo pusobení každého, kdo k dané věci neměl oprávnění. Vlastnictví, proprietas či dominium, se chápalo jako právní panství, tj. bylo všeobecné, přímé a výlučné, jeho předmětem byly věci hmotné včetně otroku, někdy i některá práva výhody. Vlastník věc fyzicky ovládal, tj. držel, mohl věc jakkoli užívat a těžit z ní, a v pozdějších dobách ji mohl i zcizovat ius possidendi, ius utendi. Pak Římané znali i spoluvlastnictví, kdy k jedné věci existovalo více vlastnických práv, vyjádřených zlomkem pars quota.

V římském pojetí práva se setkáváme s několika druhy vlastnictví:

  • kviritské vlastnictví dominium ex iure quiritum, bylo určeno jen římským občanum.
  • ager publicus, tj. státní pozemky.
  • bonitární vlastnictví
  • provinční puda, povinnost platit stipendium či tributum.

Ochrana vlastnictví probíhala u každého jinak. V zásadě lze tvrdit, že kupec nebyl velmi dlouho chráněn proti třetí straně. Kviritské vlastnictví bylo chráněno reivindikací vindikací, v případě sporu puvodně obě strany prokazovaly svuj nárok, později žaloval nedržící držitele a měl prokázat své právo. Prohrál-li dosavadní držitel, musel věc vydat, nebo za ni zaplatit, až v justiniánském právu je pouze vydání věci. V případě sporu o věci hromadné např. stádo se prokazovalo vlastnictví nadpoloviční většiny. Římané neznali zbytečné prutahy, neboť nedostavil-li se odpurce k soudu, věc připadla žalobci.

Řím rozlišoval i držitele bonae fidei v dobré víře, který ručil jen za škody, které zpusobil sám, a držitele malae fidei ve zlé víře, který ručil i za náhodu. Náhradu za náklady na zlepšení věci mohl požadovat jen uživatel v dobré víře, na náhradu nutných nákladu měl nárok i držitel ve zlé víře, nikoli však zloděj.

Velmi duležitá pro vývoj práva byla cautio damni infecti, tj. záruka proti hrozící škodě; záruku poskytoval majitel, zástavní věřitel atp., mohl ji nařídit magistrát.

Ochranu držby řešily praetorské interdikty, jež chránily držbu jako faktický stav, a byly na straně poslední klidné držby, byla-li získána právem. Podle funkce existovaly dva druhy interdiktu.

Držba possesio byla chápána jako faktická a všeobecná moc nad věcí. K jejímu splnění byly vyžadovány animus possidendi úmysl věc držet jako vlastní a corporalis possesio hmotné ovládání. Držba byla projevem vlastnického práva, nebo v případě byl-li vlastník a držitel odlišný, jako samostatný právní jev. Pak bylo nutné mít k věci věcné právo např. pronájem. Animus possidendi byl nezastupitelný, corporalis possesio byla zastupitelná: např. otroci ovládali majetek pro hlavu rodu. Naturalis possesio držba přirozená nebyla považována za držbu a nebyla tak chráněna. Jednalo se o detenci faktický stav.

U držby se – vedle držitele bonae fidei a malae fidei – rozlišovala ještě possesio iusta držba spravedlivá a possesio iniusta nespravedlivá. V justiniánském právu byla novinkou quasi possesio, iuris possesio, tj. držba práva. Držbu bylo možno získat i v zastoupení, ztráta držby byla definována buď jako corpore držitel ztratil možnost věc fyzicky ovládat, animo držitel nechtěl věc ovládat, věc zanikla nebo držitel zemřel.

Vlastnictví šlo v Římě nabývat prakticky velmi podobně jako v pozdějších právních systémech: rozlišoval se originární prvotní a derivativní zpusob nabytí.

Mezi derivátní počítáme:

  • Mancipaci mancipatio, nejstarší a slavnostní zpusob směny základního majetku, tj. nemovitostí, otroku a dobytku. Byla nutná účast pěti svědku a vážného libripens. Mancipace platila ihned, nesměla obsahovat podmínky ani lhuty a nebylo možné ji provádět v zastoupení.
  • Tradici traditio, neformální převod vlastnického práva, který později převládl a v justiniánském právu se stal jediným zpusobem převodu vlastnického práva mezi živými lidmi. Věc mohl převést jak vlastníkuv zástupce, tak zástavní věřitel. Mohlo jít o koupi a prodej, darování, věno, úvěr atp., nešlo ji však použít pro nájem, úschovu atp.
  • Injurecesi in iure cessio, konala se před magistrátem a byla jednostranným uplatněním vlastnického práva.

Dále existovaly zvláštní zpusoby derivativního nabytí vlastnického práva, např. z válečné kořisti nebo z majetku dlužníka státu, zpravidla šlo o prodej pomocí veřejné dražby.

Originární zpusoby nabytí vlastnictví:

  • Nález pokladu, tj. věci skryté o jejímž vlastnictví neexistuje právní vědomí. Takové věc se dělila rovným dílem mezi nálezce a vlastníka pozemku, na němž se poklad nacházel. Pokud byl poklad hledán bez vědomí vlastníka, připadal celý vlastníku pozemku.
  • Akcese přírustek, spojení dvou věcí, z nichž jedna ztrácí samostatnost a stává se součástí druhé.
  • Okupace věci ničí např. ulovené zvíře, věci opuštěné majitelem a věci nepřátelské kořist.
  • Specifikace, vlastnictví nabyté zpracováním materiálu např. socha z kamene, majitel materiálu měl právo pouze na náhradu materiálu, nikoli na dílo.
  • Vydržení usucapio, pokud se někdo v dobré víře ujme neužívané věci, kterou pokládá za věc ničí. Podle Zákona dvanácti desek platí pro pozemek lhuta dvou let, pro movité věci pak jeden rok. Vyloučeny byly věci kradené. Později byl dodán ještě požadavek spravedlivého duvodu a dobré víry u držitele.

Římané znali i věcná práva k cizí věci, tzv. iura in re aliena, která dávala oprávněné osobě právo zvláštního, obsahově přesně vymezeného pusobení na věc, jejímž nebyl vlastníkem. Tato práva byla nazývána servitutes, tj. služebnosti. Ta vznikala pouze k věci cizí. Lze je rozdělit na:

  • Polní služebnosti, tj. např. právo cesty.
  • Operae, právo užívat cizího otroka či zvíře.
  • Domovní služebnosti, např. právo prorazit v cizí zdi okno.
  • Habitatio, právo užívat byt v cizím domě.
  • Zakazující služebnosti, např. právo zakázat stavbu, která by bránila přístupu světla.
  • Ususfructus právo požívací, tj. právo užívat cizí věc a těžit její plody. Služebník se o věc musel starat, část plodu vynakládal na udržení věci v puvodním, nezměněném stavu, nemohl ji tedy ani zlepšit. Byla časově omezena, zanikala nejpozději smrtí oprávněného, nemohla být převáděna.

Ochrana služebností byla prováděna věcnými žalobami a praetorskými interdikty.

Služebnosti Římané striktně oddělovali od zástavního práva, které bylo také věcným právo k věci cizí, za účelem jistoty věřitele, že dojde k naplnění pohledávky. Toto právo mělo zajišťovací a uhrazovací funkci. Zástavní právo bylo nedělitelné a zastavit bylo možné každou věc, kterou bylo možno prodat a bylo s ní zastaveno vše, co k ní náleželo i přibylo. Zástavcem mohl být vlastník. Zástavní právo zanikalo zánikem pohledávky nebo zástavním prodejem věci. Dělilo se na:

  • Zástavní právo, věc byla odevzdána věřiteli jako záruka a ten ji ovládal jako držitel.
  • Hypotéka, věřitel mohl vyžadovat vydání věci teprve při neuspokojení jeho pohledávky.

Zástava byla buď propadná, tu si věřitel ponechal, nebo prodejná, věřitel ji prodal a nadbytek dal dlužníkovi.

                                     

5. Závazková práva

Římské právo znalo i pojem obligace, ke každému právnímu úkonu byla zřizována smlouva, která musela splňovat určité náležitosti. Římané si byli vědomi i takových problému jako byly úroky, depozitum či pojištění např. fenus nauticum, tj. námořní havarijní pojištění. Tyto problémy řešili pomocí smluv, takže problematika římských smluv je velmi složitá a rozsáhlá. V zásadě existovaly smlouvy o pujčkách, koupi a prodeji, trhové. Některé smlouvy mohly obsahovat podmínky. K většině smluv bylo zapotřebí svobodné vule obou stran a jednání v dobré víře. Proti obecnému přesvědčení mohly vznikat i smlouvy s otroky, složitější problematika byla u smluv mezi otroky navzájem.

Byla známa i societas, tj. smlouva většího počtu lidí, kteří se spojili za určitým účelem. Velmi využívaná byla i příkazní smlouva mandatum, tj. smlouva o zařizování cizích věcí, s takovouto smlouvou byla často spojena plná moc. Již v římských smlouvách platilo, že člověk nemohl koupit vlastní věc, cena musela být vyjádřena v penězích a nemusela odpovídat tržní hodnotě věci. Prodávající ručil jak za vady právní, tak za vady faktické. Se smlouvami souviselo i dědické právo, protože v římském právu, byla řádně sepsaná závěť nedotknutelná. Pokud závěť neexistovala, existovalo pořadí dědických nároku to se v pruběhu dějin římské říše několikrát změnilo. Dědictví bylo v pozdější době možno odmítnout.



                                     

6. Trestní právo

Trestní právo stíhalo stejné zločiny jako dnes – loupež, krádež, vraždu, podvod, atd. – tresty však nebyly předem pevně stanoveny, ale hlasovalo se o nich.

Trest smrti se udílel především za velezradu to platilo hlavně pro politiky, velezradou bylo i navádění nepřítele proti Římu nebo vydání římského občana nepřátelum, za jakýkoli fyzický útok na tribuna lidu, dále pak za vraždu, podplácení voliču crimen ambitus a provozování magie. Smrtí se trestala i zrada patrona ochránce svého klienta a falešné křivé svědectví. Všechny tyto zločiny byly trestány stětím, jen křivé svědectví se trestalo svržením z Tarpejské skály. Trestem, puvodně obecným a později vyhrazeným pro otcovrahy, byla poena culeii – zašití do pytle s kohoutem, psem, hadem a krysou či opicí s následným svrhnutím do Tibery. Říman na římského občana nesměl vztáhnout ruku a proto vznikla funkce státního otroka – popravčího, jenž se nazýval carnifex. Při každém zločinu mohl římský občan, ještě než se začalo hlasovat, využít práva ius exilii, tj. odejít do vyhnanství; tím ztratil římské občanství, majetek a možnost návratu, při pokusu o návrat mohl být kýmkoli zabit. Zajímavostí je, že Augustus zavedl za banditismus a pirátství včetně loupeže při ztroskotání lodi trest předhození dravé zvěří, bez možnosti využít ius exilii. Ostatní, méně závažné trestné činy byly trestány pokutou nebo později i vězením. Kromě běžných zločinu krádež, podvod byla trestána např. i lichva nebo hazard.

Vojenské trestné činy zejména prodej zbraní nepříteli, zběhnutí atp. byly taktéž trestány smrtí, a to ukamenováním či utlučením. Méně závažná provinění se v římské armádě trestala např. nepočítáním až několika let vojenské služby, menším přídělem stravy, kořisti nebo bičováním. Zajímavé je, že Římané neznali trest ztráty vojenské hodnosti.

                                     

7.1. Procesní právo Civilní proces

Řím neměl veřejné žalobce, proto občané museli přednášet své případy sami za sebe. U velkých případu většinou vystupoval nějaký politik. Do vytvoření stálých soudních dvoru byl soudce zpravidla soukromá osoba iudex privatus, podmínkou bylo římské občanství a mužské pohlaví. Obě strany dostaly seznam soudcu album iudicum a shodly se na soudci recuperatores. Pokud se na žádném jméně neshodli, museli přijmout posledního na seznamu. U velkých procesu bylo soudcu pět, strany vybraly sedm soudcu a z nich se losem vybrala pětice. Jelikož soudce nebyl právník, mohl se s právníkem o problému radit. Pokud si ani na konci sporu nebyl jist, mohl nevynést rozsudek s oduvodněním, že řešení případu je nejisté. Pro každý druh sporu existovala lhuta, do které musel být rozsudek vynesen puvodně do večera. Tato procedura u stálých soudních dvoru postupně zmizela.

Soudní řízení mělo dvě etapy, nejprve proběhlo tzv. ius in iure, kde obě strany přednesly své žádosti, resp. námitky, před praetora. Ten prozkoumal, zda je nárok žalobce oprávněný, tj. zda má oporu v zákonech, pak povolil, případně zamítl další řízení. Zároveň rozhodl do jaké oblasti práva tato kauza patří a podle čeho bude rozhodována. K praetorovi si lidé mohli vzít advokáty, kteří pak s praetorem našli nějaké řešení, když obě strany souhlasily, byla věc podstoupena do druhé fáze. Ta se jmenovala apud iudicium před soudem, probíhala po krátké pauze a soudci rozhodli buď pro žalobce, nebo pro žalovaného. Rozsudek byl závazný a vymahatelný.

                                     

7.2. Procesní právo Trestní proces

Puvodně se trestní právo řešilo před komiciemi lidová shromáždění; odtud název komiciální proces a k jeho zahájení byl potřeba návrh magistráta, který byl vyšetřovatel, žalobce i obhájce zároveň tzv. inkviziční princip.

Proces byl rozložen do několika fází, vše probíhalo před patřičným lidovým shromážděním. V první fázi došlo k vyšetřování. Ve druhé fázi byli vyslechnuti svědci a předneseny dukazy, tato fáze měla tři stání, mezi nimiž byly jednodenní přestávky. Poté bylo tzv. trinundum, tj. třídenní přestávka a pak příslušná komicie prostou většinou rozhodla o vině obžalovaného. Proti tomuto rozhodnutí nebylo odvolání. Případný trest byl vykonán ihned.

Když žalob přibylo, nebylo už možně soudit pomocí komicií, tak vznikl tzv. akuzační proces, který se konal před porotou a funkce žalobce, soudce a obhájce byla oddělena. Nejprve byla k těmto účelum využívána mimořádná porota quaestiones extraordinariae. Od mimořádných porot se brzy upustilo ve prospěch stálých komisí quaestiones ordinariae, první taková komise byla zřízena roku 149 př. n. l. Pruběh takovéhoto soudu byl sice složitější než u komiciálního procesu, ale díky stálým porotám probíhal výrazně jednodušeji. Nejprve došlo k žádosti o povolení žaloby postulatio, ihned poté byla sestavena žaloba nominis delatio a magistrát dal žalobci na výběr ze sta soudcu, ten jich padesát vybral. Sulla nahradil výběr losováním s právem odmítnutí některých. Poté byly provedeny dukazy, ke kterým se obžalovaný vyjádřil. Po tomto vyjádření následovaly závěrečné řeči. Nakonec soudci prostou většinou rozhodli, pokud se více než třetina soudcu zdržela hlasování, bylo nutno proces opakovat.

Poslední verze procesu se objevila v době císařství, proto se nazývá císařský extraodrinární proces. V tomto procesu měl soudce více možností zabývat se jednotlivými aspekty konkrétního činu, resp. polehčujícími či přitěžujícími okolnostmi. Je třeba si uvědomovat, že v této době již zcela zmizela lidová shromáždění, proto odvolání hrdelních zločinu řešil císař appellatio. Díky stylu tohoto procesu se poprvé v historii práva reagovalo na úmysl, recidivu. Římského občana mohl k trestu smrti odsoudit jen senát s císařem v Římě. Císař mohl proces rozhodnout sám bez senátní poroty, ale pouze v případě, že ho k tomu senát zmocnil. Pokud proces vedl císař, vedl ho inkvizičním principem.

V dominátu byly zrušeny trestní poroty a císaři bylo uděleno právo ukládat trest smrti ius gladii. Z toho vyplývá, že vše bylo řešeno pomocí inkvizičního principu, ten se však změnil, protože poprvé v historii Římské říše bylo nahrazeno volné zvažování dukazu, a to císařskými instrukcemi. Ve 4. století již proces nebyl prakticky otázkou práva, občané se již nedovolali spravedlnosti. K zahájení císařského procesu stačilo pouhé udání delatio. Udavač pak nebyl nucen před soudem vubec svědčit. Udavač měl nárok na část majetku člověka, jehož udal, byl-li tento odsouzen. Odvolání v této době nebylo možné, formou apelace mohl odsouzený požádat císaře o udělení milosti indulgentia.

                                     

8. Otroctví

Ve starověkém Římě mělo otroctví nejprve patriarchální povahu. Spolu s rozvojem státu však došlo i ke změně chápání postavení otroka z neplnoprávného člověka na živou věc. Postavení otroka římské právo definovalo zásadou servus nullum caput habet otrok nemá hlavu, nemá právní zpusobilost, ze které se však v ruzných konkrétních případech slevovalo. Postupem času se v Římě zvyšoval počet státních i soukromých otroku, kteří se otroky stávali jako potomci otroku, váleční zajatci či z jiného duvodu. Ačkoliv nesměl být svobodný člověk bezduvodně zotročen, přece jen k tomu v určitých fázích dějin Římské říše docházelo.

Z otroctví mohl být člověk propuštěn, ve výjimečných případech dokonce zákon pojil propuštění z otroctví s vykonáním nějakého skutku či s dlouhodobějším jednáním např. záchrana života císaři či výkon určitého povolání po určitý počet let. Počátkem císařství bylo propouštění otroku natolik rozšířené, že byly vydány zákony Lex Fufia Caninia a Lex Aelia Sentia, které propouštění omezovaly. V poslední fázi dějin Římské říše často docházelo ke splývání postavení kolónu a otroku, a pod vlivem křesťanství i k změně chápání osoby otroka. V mnoha oblastech přešel otrokářský systém plynule do systému feudálního.

                                     

9. Vliv římského práva

Pokud budeme hovořit o římském právu v širším smyslu, lze o některých obdobích zejména středověké Evropy uvažovat jako o dědici římského práva. Roku 1080 byl v Bologni nalezen Justinánuv kodex, který se stal základem práva církevního, začal se vyučovat na univerzitách a postupně došlo k renesanci římského práva. To se rozšířilo a pomocí řady právních škol glosátoři, komentátoři atd. se stávalo jedním z pilířu práva kontinentální Evropy. V 18. a počátkem 19. století bylo z právních systému postupně vytlačováno. Poslední oživení římského práva, počínaje rokem 1495, kdy byl založen Říšský komorní soud, přinesla německá škola právní vědy, zvaná Usus modernus pandectarum. Tato věda ovlivnila právní teorii i praxi v sousedním Nizozemí, odkud se přenesla do většiny tehdejších holandských kolonií. Nejvýznamnější vliv mužeme pozorovat v právním systému Jihoafrické republiky, kde byl po dlouhou dobu platný právní systém zvaný Roman-dutch law. Z Německa se tato právní věda pochopitelně přenesla i do pobělohorských Čech, kde se začala vyučovat na znovuotevřené pražské univerzitě. Nyní se římským právem zabývá pouze historie práva, ale jelikož právo kontinentální Evropy stojí na základních principech této právní soustavy, je římské právo stále významným pramenem poznání práva a vyučuje se na všech fakultách zabývajících se právní vědou. Zajímavostí je platnost některých částí práva "ius commune" v San Marinu, Louisianě či několika jihoafrických zemích.

Na anglosaský či angloamerický právní systém mělo římské právo výrazně menší dopad, a toto právo je proto s ním v některých otázkách v přímém rozporu. Církevní právo z něj převzalo řadu trendu, přesto lze říct, že se tvořilo na velmi odlišných principech. Ostatní právní systémy arabský, hebrejský atp. stojí na odlišných základech a jejich vývoj probíhal zcela jinou cestou. Zajímavé je, že římské právo výrazně zasáhlo do dějin práva v jihoafrických zemích.

Za největší příspěvek Římanu k právu se dodnes považuje objev profesionálních právníku a vznik právní vědy.

                                     

10. Postavení legislativy a význam právní jistoty

Dle právníka a právního vědce Bruna Leoniho velká část římských právních pravidel nevznikala díky legislativnímu procesu. Soukromé právo ius civile se prakticky po celou dobu trvání římské republiky a i římské říše nacházelo mimo dosah zákonodárcu. Základní představu o římském právu je nutné hledat právě v tomto civilním právu, jakožto v souboru postupně se vyvíjejících principu, který byl po mnoha staletí kultivován právní vědou. Z mnoha stovek zákonu leges se jich ne více než 40 týkalo soukromého práva, tudíž minimálně v klasické éře římského práva byl zákon druhořadý. Římský právník byl spíše vědcem, který zkoumal řešení případu, s kterými se na něj občané obraceli. Římské právo tak spíše bylo popisováno a objevováno, a nikoliv – tak jako legislativa – nařizováno. V pojetí Římanu nemělo být právo nikdy vystaveno náhlým a nepředvídatelným změnám. Nemělo být také podrobeno libovuli nebo svévoli zákonodárného shromáždění nebo jiných osob, jako byli senátoři a další státní úředníci. To mělo za následek zvýšení právní jistoty římského práva, které tak umožňovalo občanum snadno vytvářet plány do budoucna, a to i bez existence přesně formulovaných pravidel srovnatelných se zákony v psaném znění.

                                     

11. Význam

Význam a dopad na evropskou kulturu byl značný, i když mnoho věcí, které se dnes zahrnují do římského práva, vzniklo až ve středověku. Mezi nejvýznamnější římské právní principy patří oddělení vlastnictví věci od faktické schopnosti užívání věci. Uvědomili si i rozdíl mezi kontraktem a přečinem. Nalezli také základní druhy kontraktu, tj. prodej, pronájem, smlouvu o dílo atp., tento systém přešel do většiny kontinentálních zákoníku.

V římském právu už existuje systém soukromého práva, jak jej poprvé popsal právník Gaius kolem roku 180. Gaius rozlišuje personae osoby, res věci a actiones žaloby. Tento systém byl v pojetí práva velmi výhodný a kontinentální Evropa ho používala velmi dlouho.

V Byzantské říši dal v 9. století císař Basilios I. a Lev VI. Justiniánovy sbírky spojit a reformovat vynechal zastaralé věci, některé věci zestručnil a přidal nové; toto dílo se stalo známé pod názvem Basilika. V této podobě se pak staly základem pro řecké právo a pro právo používané pravoslavnou církví, tento právní kodex ovlivňoval danou oblast i po dobytí Turky, kteří vycházeli z velmi odlišných principu práva.

Obecně lze tvrdit, že římské právo bylo velice vyspělé a po pádu římské říše na ně Evropa nebyla schopna navazovat, po roce 1000 byly v kontinentální Evropě znovu nacházeny výhody římského práva a tak pomocí ruzných glosátorských škol docházelo k zavádění některých částí římského práva do praxe. To podporovala poměrně velká část panovníku, protože římské právo umožňovalo lepší zpusob správy majetku než dosavadní zvykové právo. Od 16. století se navíc odvolávali i na zásadu princeps legibus solutus est, tj. panovník není vázán zákony. Pro kontinentální Evropu byl velmi výhodný i systém rovnosti subjektu, ochrany vlastnictví a řada dalších problému byla řešena pro tehdejší Evropu více než dobře. Tyto výhody vedly k tomu, že v 16. století se římské právo stalo v kontinentální Evropě jedním ze tří pilířu práva za druhé dva lze považovat germánské zvykové právo a kanonické právo. Římské právo bylo chápáno jako ius commune, tj. právo společné evropským státum. Praktické využití římského práva začalo upadat v 19. století, kdy nejprve Napoleon Bonaparte vydal Code civil 1804, kterým se jako vzorem postupně inspirovala celá kontinentální Evropa, nejdéle se vliv římského práva udržel v Německu, kde byl občanský zákoník přijat až v r. 1896.

Od té doby už římské právo prakticky až na malé výjimky neovlivňuje denní praxi. Jeho přínos však spočívá v tom, že ovlivnilo vývoj a vznik kontinentálního práva a tvoří tak základ evropského právního systému, proto je stále vyučováno na právnických fakultách a je jisté, že bez základu římského práva, lze jen těžko chápat evropské právo.

                                     

12.1. Odkazy Literatura

  • J. Vážný, Římské právo obligační. Brno 1946
  • M. Bartošek, Dějiny římského práva. Praha: Academia 1988, 1995
  • SOMMER, Otakar. Dějiny lidstva od pravěku k dnešku. Svazek druhý: Římské imperium, jeho vznik a rozklad.: Melantrich, 1936. Kapitola Duch Římského práva a Římské státní správy, s. 372-388.
  • L. Heyrovský, Dějiny a systém soukromého práva římského. Praha 1924
  • J. Vančura, Úvod do studia římského práva soukromého. Praha 1923
  • O. Sommer, Prameny soukromého práva římského. Praha 1923, 1932
  • J. Kincl, Texty ke studiu obecných dějin státu a práva. Praha 1977
  • J. Sokol, Moc, peníze a právo. Praha: Aleš Čeněk 2007
  • M. Bartošek, Encyklopedie římského práva. Praha: Academia 1997
  • O. Sommer, Učebnice soukromého práva římského. Praha 1946
  • V. Urfus, Historické základy novodobého práva soukromého. Praha 1995
  • M. Skřejpek, Ius et religio. Pelhřimov 2000
  • Gaius, Učebnice práva ve čtyřech knihách. Praha: Aleš Čeněk 2007
  • G. Hamza: Das römische Recht und die Privatrechtsentwicklung in Russland im modernen Zeitalter. In: Journal on European History of Law, London: STS Science Centre, Vol. 1, No. 2, s. 20 - 26, ISSN 2042-6402.
  • Kincl - Urfus - Skřejpek, Římské právo. Praha 1995
                                     

12.2. Odkazy Související články

  • Zákon dvanácti desek
  • Seznam římských zákonu
  • Superficies solo cedit
                                     

12.3. Odkazy Externí odkazy

  • anglicky Portál římského práva s mnoha odkazy
  • anglicky Heslo Roman Law v Cath. Encyclopedia
  • anglicky The Roman Law Library By Yves Lassard and Alexandr Koptev
  • Encyklopedické heslo Římané římské právo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu římské právo na Wikimedia Commons
Free and no ads
no need to download or install

Pino - logical board game which is based on tactics and strategy. In general this is a remix of chess, checkers and corners. The game develops imagination, concentration, teaches how to solve tasks, plan their own actions and of course to think logically. It does not matter how much pieces you have, the main thing is how they are placement!

online intellectual game →