Back

ⓘ Historie Davis Cupu



Historie Davis Cupu
                                     

ⓘ Historie Davis Cupu

Historie Davis Cupu popisuje chronologický vývoj Davis Cupu, mezinárodní tenisové soutěže mužských týmu od vzniku myšlenky v roce 1899 a prvního ročníku v následujícím roku.

                                     

1. 1900–1971: Formát vyzývacího finále – obhájce hraje jediný zápas

Podle pravidel měl v letech 1900–1971 nejlepší tým daného ročníku právo vyzvat obhájce trofeje, držícího salátovou mísu, ve vyzývacím finále challenge round. Obhájce tak nastupoval pouze k jedinému mezistátnímu utkání, což jej v soutěži zvýhodňovalo. V rané fázi tento formát praktikovaly turnaje jednotlivcu, včetně Wimbledonu a US Championships.

V roce 1923 se uskutečnilo rozdělení soutěže do dvou skupin podle zeměpisných pásem. Vzniklo tak americké pásmo a evropské pásmo. Jejich vítězové hráli mezipásmové finále a vítěz duelu se poté utkal ve vyzývacím finále s obhájcem titulu. Atraktivita tenisu po druhé světové válce rostla, což se projevilo i ve zvýšení účastníku soutěže. Jejich počet se do 50. let dvacátého století zvýšil na třicet, čímž ke dvěma existujícím pásmum přibylo nové, tzv. východní pásmo. V roce 1966 již pohár hrálo čtyřicet šest státu, což vedlo k rozdělení evropského pásma na zóny a B. O rok později následovalo rozčlenění americké pásma také do dvou zón.

                                     

1.1. 1900–1971: Formát vyzývacího finále – obhájce hraje jediný zápas Počáteční období do první světové války

Myšlenka přátelského mezinárodního týmového střetnutí mezi Spojenými státy a Velkou Británií v tenise vznikla roku 1899 v tenisovém klubu Harvardovy univerzity z iniciativy čtyř členu akademické obce. Americký tenista a politik, tehdy stále student Dwight F. Davis, vytvořil hrací schéma, zakoupil a věnoval putovní cenu. Jednalo se o pozlacenou stříbrnou mísu na salát z bostonského klenotnictví Shreve, Crump & Low, známou jako "salátová mísa", jejíž cena byla přibližně jeden tisíc dolaru. Záměrem bylo zřídit soutěž družstev všech členu Mezinárodní tenisové federace.

V roce 1900 byla soutěž založena v severoamerickém Massachusetts pod názvem The International Lawn Tennis Challenge. Do premiérového ročníku hraného v bostonském Longwood Cricket Clubu na počátku srpna nastoupily Spojené státy a Velká Británie bez nejlepších hráču. Použito bylo herní schéma dvou úvodních dvouher, čtyřhry a dvou závěrečných dvouher, které přetrvalo i do moderní éry. Za americký tým hrál zakladatel soutěže Dwight F. Davis. Spojené státy zvítězily 3:0 na zápasy, když se dva poslední singly nekonaly pro nepřízeň počasí.

V roce 1901 britské družstvo nebylo sestaveno a ročník se neuskutečnil. V navazující sezóně 1902 Britové Američanum těsně podlehli před 10 tisíci diváky 2:3 na zápasy. Ročník 1903 byl posledním, jehož se zúčastnily jen dva celky. Poprvé se v něm prosadila Velká Británie, když bratři Reginald a Laurie Dohertyovi dokázali v Bostonu zvítězit 4:1 na zápasy. Salátová mísa poté setrvala čtyři roky na britských ostrovech.

Protože měl vítěz právo hrát vyzývací finále na vlastní pudě, stala se soutěž přitažlivější pro více evropských tenisových svazu. Odpadla také komplikace nákladného cestování za Atlantský oceán. Britové zvolili za dějiště vyzývacího finále 1904 wimbledonský areál v All England Lawn Tennis and Croquet Clubu. Do ročníku nastoupily vedle britských obhájcu i družstva Belgie a Francie, naopak nezúčastnily se Spojené státy. V roce 1905 startovaly Spojené státy, Rakousko, Francie a Australasie, která do roku 1923 sdružovala reprezentace Austrálie a Nového Zélandu. V roce 1907 pak poprvé triumfovala Australasie, když se především díky Normanu Brooksovi probojovala do vyzývacího finále. V něm porazila Velkou Británii. Další čtyři ročníky pak měla salátovou mísu v držení. Ročník 1910 se neodehrál, když žádný celek Australasii nevyzval. Až v sezóně 1912 ji v melbournském finále zdolala Velká Británie.

V předválečné éře nejvyšší počet pěti trofejí vybojovaly celky Velké Británie a Austrálie. Nejvíce účastníku v počtu osmi nastoupilo v ročníku 1913. Během první světové války se soutěž nekonala.

                                     

1.2. 1900–1971: Formát vyzývacího finále – obhájce hraje jediný zápas 20. léta 20. století

Úvodní ročník po přestávce zpusobené světovým konfliktem 1919 vyhrála Australasie, když ve vyzývacím finále přehrála Velkou Británii 4:1 na zápasy. Od roku 1920 však nadvládu převzal americký tým, jehož dvě opory "Velký Bill" Bill Tilden a "Malý Bill" Bill Johnston dokázaly do roku 1926 vybojovat sedm titulu v řadě, z toho pětkrát finálovým poměrem 5:0 a dvakrát 4:1. Bill Tilden za šest let neztratil ani jeden zápas v singlu, porazit jej dokázal až mladý René Lacoste v roce 1926 za rozhodnutého stavu 4:0 ve prospěch Američanu nad Francií.

Počet účastníku rostl s vyšší prestiží soutěže. V roce 1920 nastoupilo šest zemí, 1921 jedenáct včetně debutujícího Československa, v ročníku 1923 startovalo sedmnáct zemí, 1924 dvacet dva a roku 1928 již třicet tři družstev.

Od roku 1923 se formovalo silné francouzské mužstvo z tenistu, kteří získali později označení "čtyři mušketýři". Do premiérového finále Francouzi postoupili v roce 1926 proti Spojeným státum. Ve filadelfském Germantown Cricket Clubu na trávě prohráli. Další ročník 1927 si však z téhož areálu již odvezli salátovou mísu, a to především díky výkonum René Lacosta. Francouzský tým se stal čtvrtou vítěznou zemí Davis Cupu. Nikdo další než Američané, Australané, Britové a Francouzi poté soutěž nevyhrál až do roku 1974. Pro nadcházející pařížské finále 1928 vybudovali francouzští tenisté nový Stade Roland-Garros. Finálový duel se premiérově konal v kontinentální Evropě na jiném povrchu než trávě, když připraven byl antukový dvorec. To nahrávalo domácímu družstvu, neboť zbylé tři silné celky byly specialisty na trávě. Francie soutěž ovládla šestkrát v řadě mezi lety 1927–1932. Od roku 1929 však bez nejmladšího z mušketýru Reného Lacosta, jenž ve dvaceti třech letech ukončil sportovní kariéru ze zdravotních duvodu.



                                     

1.3. 1900–1971: Formát vyzývacího finále – obhájce hraje jediný zápas 30. léta 20. století

Na počátku třicátých let 20. století se silné družstvo zformovalo ve Velké Británii, jehož kostru tvořili Fred Perry a Bunny Austin. Britové ve vyzývacím finále 1932 na Roland-Garros s francouzskými obhájci ještě prohráli. Ovšem následující rok 1933 již v Paříži dominovali a po dvaceti jedna letech získali salátovou mísu.

Finále se v období 1934–1937 přesunulo na wimbledonský Centre Court, kde britští reprezentanti ovládli tři ročníky v řadě. Roku 1937 však podehli Američanum zejména díky výkonum Dona Budgeho, jednoho ze dvou držitelu čistého Grand Slamu v historii tenisu. Budge po vzoru Perryho přešel k profesionálum, což nahrálo Austrálii, která v roce 1939 v pensylvánském Haverfordu dobyla po dvaceti letech titul.

O salátovou mísu se pak v době druhé světové války nehrálo 1940–1945. Během obou světových konfliktu měli trofej v držení Australané.

                                     

1.4. 1900–1971: Formát vyzývacího finále – obhájce hraje jediný zápas 1946–1971

S úmrtím Dwighta F. Davise v listopadu 1945 byla soutěž na jeho počest přejmenována a získala název Davisuv pohár Davis Cup. Po druhé světové válce turnaj ovládly Spojené státy americké a Austrálie, když od roku 1946 získaly trofeje v následujících dvaceti osmi letech, až do sezóny 1973. V úvodních čtrnácti letech oba celky dokonce vždy postoupily so finále. V období 1946–1950 triumfovali Američané díky týmu postaveného okolo Teda Schroedera, Jacka Kramera a Harryho Parkera.

Roku 1950 se zformovala nadějná australská dvojice Frank Sedgman a Ken McGregor, která položila základ nové australské éře. Dominance Austrálie se projevila v letech 1950–1967, když z osmnácti ročníku jich družstvo vyhrálo patnáct. Během tohoto období australský tým postavil pět ruzných sestav, v nichž nastoupilo postupně sedm wimbledonských šampionu. Mezi lety 1950–1968 byl trenérem a nehrajícím kapitánem družstva Harry Hopman, bývalý aktivní účastník soutěže. Poté, co Sedgman a McGregor přestoupili k profesionálum, nasadil Hopman v roce 1953 dva nezkušené devatenáctileté tenisty Lew Hoada a Kena Rosewalla, kteří dokázali titul obhájit. Další ročník 1954 salátovou mísu však ztratili s Američany Vicem Seixasem a Tonym Trabertem. Navazující dva roky 1955 a 1956 ovládli vyzývací finále opět Australané bez ztráty setu.

Po odchodu Hoada s Rosewallem k profesionálum je v družstvu vystřídali Ashley Cooper a Malcom Anderson. V sezóně 1959 byl tým obměněn Nealem Fraserem a Rodem Laverem, jenž se stal dvojnásobným držitelem čistého grandslamu. Ovšem v úvodním Laverově finále 1959 prohrál Australan dvouhry s Američany Barrym MacKayem i Alexem Olmedou. Přesto Austrálie uhájila salátovou mísu díky Fraserovi. V dalších ročnících se již Laver stal základním kamenem družstva, když dokázal vyhrát všechna svá utkání. V roce 1963 obhajovali Australané trofej v novém složení, když vedle Roye Emersona nastupoval devatenáctiletý John Newcombe, v další dekádě trojnásobný šampion Wimbledonu.

Ročník 1963 ovládly Spojené státy. Trofej však neobhájily po finálové porážce 1964 od Australanu, v sestavě se singlisty Royem Emersonem a Fredem Stollem, a Newcombem s Rochem v rolích deblistu. Do roku 1967 získal australský celek čtyři tituly v řadě.

V letech 1960 a 1961 se podařilo italskému družstvu prolomit americko-australskou finálovou nadvládu poté, co dvakrát vyřadilo Spojené státy a v boji o titul vyzvalo Austrálii. Roku 1962 se do závěrečného klání soutěže jedinkrát v historii probojovalo Mexiko. Jeho klíčovými hráči se stali Rafael Osuna a Antonio Palafox. První vyzývací finále v letech 1965 a 1967 odehrálo Španělsko, jehož výkon byl postaven na Manuelu Santanovi. V ročníku 1966 se do finále podívala Indie s dvojicí Rameš Krišnan a Džaidíp Mukerdží.

V období 1968-1973 byla salátová mísa ve vlastnictví Spojených státu, jejichž klíčovými hráči se stali Arthur Ashe a Stanley Smith. Od sedmdesátých let 20. století rostl vliv evropských státu. Rumunsko s Iliem Năstasem a Ionem Tiriacem odešlo z finále proti Američanum poraženo v letech 1969 a 1971. Spojené státy dokázaly v závěrečném duelu ročníku 1970 porazit i Spolkovou republiku Německo s Wilhelmem Bungertem v týmu.

                                     

2. Od 1972: Zrušení vyzývacího finále – z obhájce řadový účastník

V roce 1972 došlo k největší změně pravidel od založení soutěže, když byl zrušen systém vyzývacího finále, v němž hrál obhájce pouze finálový zápas na domácí pudě. V novém formátu se vítěz předchozího ročníku stal řadovým účastníkem. Šampion tak musel projít vyřazovacím systémem z kontinentálního pásma do mezipásmového semifinále. Zápas o titul se pak konal v podobě mezipásmového finále.

                                     

2.1. Od 1972: Zrušení vyzývacího finále – z obhájce řadový účastník 1972–1980: Pokračující formát regionálních pásem

V roce 1972 se hlavními postavami stali Rumun Ilie Năstase, první světová jednička ATP, a Američan Stan Smith, kteří se utkali ve finále Wimbledonu a týmy dovedli i do finále poháru. Družstvo Spojených státu na bukurešťské antuce porazilo Rumunsko 3:2 na zápasy a získalo pátou trofej v řadě. V ročníku 1973 dokázal nový nehrající kapitán Australanu Neale Fraser přesvědčit 35letého Roda Lavera a 29letého Johna Newcomba, aby se vrátili do družstva. Jejich tým dokázal zvítězit v mezipásmovém semifinále nad Československem 4:1. V clevelandském finále pak přehrál Američany se Smithem a Tomem Gormanem 5:0 na zápasy. Poprvé v historii se finálový duel odehrál v hale. Laver tak oplatil pomoc Fraserovi z ročníku 1959, kdy prohrál obě finálové dvouhry a Fraser musel získat zbývající body k salátové míse. Ročník 1973 byl pro Lavera posledním v soutěži.

V roce 1974 došlo k politickému incidentu, když indické družstvo odmítlo odehrát zápas mezipásmového finále proti Jihoafrické republice, kde existoval apartheid. Řídící výbory ITF a Davisova poháru odmítly respektovat mínění světové veřejnosti a rozhodly, že salátovou mísu získají Jihoafričané bez boje. V roce 1975 poprvé vyhrálo švédské družstvo v čele s Borgem, když ve finále porazilo ČSSR a o rok později 1976 si premiérový titul připsala Itálie pod taktovkou nehrajícího kapitána Pietrangeliho ve složení Adriano Panatta, Corrado Barazzutti, Antonio Zugarelli a Paolo Bertolucci. Po dvou ročnících 1975 a 76, kdy Austrálie podlehla v mezipásmovém semifinále ČSSR a Itálii, se opět její tým prosadil roku 1977, kdy Tony Roche, John Alexander a Phil Dent porazili doma na trávě Itálii 3:1. Tím Austrálie vyrovnala v počtu vítězství rekord USA, kdy každá země měla po 24 titulech. V roce 1980 se poprvé stal vítězem soutěže tým Československa, když v Praze porazil Itálii 4:1.



                                     

2.2. Od 1972: Zrušení vyzývacího finále – z obhájce řadový účastník 1981–2018: Šestnáctičlenná Světová skupina a regionální skupiny

Rok 1981 znamenal další změnu organizace soutěže. Od tohoto ročníku se jednotlivé týmy rozdělily do výkonnostních tříd. V hlavní bezpásmové soutěži, která nese v současnosti název Světová skupina, hraje 16 nejlepších zemí vylučovacím zpusobem dle vylosování a nasazení bez ohledu na geografickou polohu nejlepších 8 družstev minulého ročníku je nasazeno do pavouka. Ve druhé výkonnostní třídě došlo k rozdělení týmu do 4 skupin na základě zeměpisných pásem. Vítězové skupin postoupily do bezpásmové soutěže, kdežto 4 nejslabší sestoupili níže.

Utkání dvou týmu se odehrávalo obvykle ve třech za sebou jdoucích dnech. Kapitán do utkání nominoval čtyři hráče a den před začátkem zápasu se rozlosovalo pořadí a obsazení zápasu. První den se uskutečnily 2 zápasy jednotlivcu singly, druhý den 1 zápas ve čtyřhře debl a třetí den opět 2 singly v opačném obsazení než první den. Ve druhém a třetím dnu měl však kapitán právo měnit v den utkání obsazení zápasu. Duely se hrály na 3 vítězné sety, což se ovšem nemuselo dodržet třetí den, pokud bylo již utkání jako celek rozhodnuté podle dohody bylo potom možné hrát pouze na 2 vítězné sety. Utkání jako celek vyhrál tým, který získal alespoň 3 body.

Roku 1993 přesáhl počet zemí hrajících soutěž 100 účastníku. V roce 1996 poprvé o držiteli salátové mísy rozhodl až rozhodující 5. set posledního 5. zápasu, ve kterém Arnaud Boetsch porazil Nicklase Kultiho 10:8 a Francie zvítězila nad Švédskem 3:2 na zápasy. V roce 2000 se poprvé radovalo družstvo Španělska, které se stalo 10. vítěznou zemí. Roku 2005 se do finále probojovalo Slovensko, které v Bratislavě podlehlo Chorvatsku 2:3. Pro Chorvatsko to byl historicky první titul. Rok nato získalo podruhé Davis Cup Rusko. Roku 2007 vyhráli tenisté USA a od roku 2008 začala hegemonie Španělska. Španělští tenisté zvítězili v roce 2008, 2009 a 2011. Jejich nadvládu narušilo v roce 2010 Srbsko, které v Bělehradě získalo svuj první titul po vítězství 3:2 nad Francií. V roce 2012 převzala od Španělu pomyslnou štafetu Česká republika, která je porazila ve finále v Praze po dramatickém boji 3:2. O rok později Češi pohár obhájili, když ve finále zdolali v Bělehradě domácí Srby 3:2 na zápasy. ČR se tak stala pátou zemí od zavedení světové skupiny v roce 1981, které se podařilo Davis Cup obhájit.

O celkové vítězství se v letech 1981–2018 bojovalo v šestnáctičlenné světové skupině vyřazovacím systémem. K zisku salátové mísy bylo třeba postupně vyhrát čtyři mezistátní zápasy. Existovaly také 3 regionální zóny americká, euroafrická a asijskooceánská, které byly vnitřně rozčleněny do 4 úrovní. Poražení v 1. kole světové skupiny obhajovali svoji příslušnost k této skupině v baráži proti vítěznýmn týmum z 1. skupin regionálních zón.

                                     

3. Historické rekordy

  • Nejvíce titulu jako hráč
  • Roy Emerson, Austrálie; 8 titulu 1959, 1960, 1961, 1962, 1964, 1965, 1966, 1967
  • Nejvíce titulu jako kapitán
  • Harry Hopman, Austrálie; 16 titulu 1939, 1950, 1951, 1952, 1953, 1955, 1956, 1957, 1959, 1960, 1961, 1962, 1964, 1965, 1966, 1967
  • Vittorio Pellandra, San Marino; 66 let, 104 dní; zápas 11. května 2007
  • Nejstarší hráč
  • Norman Brookes, Austrálie, 43 let, 48 dní; 1920: USA – Austrálie 5:0
  • Nejstarší hráč ve finále
  • Nejmladší hráč
  • Marco De Rossi, San Marino, 13 let, 319 dní; zápas 12. května 2011 v současnosti je povolená nejnižší věková hranice 14 let.
  • Nejmladší hráč ve finále
  • John Alexander, Austrálie, 17 let, 177 dní; 1968: USA – Austrálie 4:1
  • Nejvíce odehraných ročníku
  • Leander Paes, Indie, 28 ročníku 1990–2018
  • Nicola Pietrangeli, Itálie, 164 utkání 1954–1972
  • Nejvíce zápasu
  • Nejvíce vítězství ve dvouhře
  • Nicola Pietrangeli, Itálie, 78 utkání
  • Nejvíce vítězství
  • Nicola Pietrangeli, Itálie, 120 utkání
  • Leander Paes, Indie, 43 utkání
  • Nejvíce vítězství ve čtyřhře
  • Nejdelší zápas
  • Tomáš Berdych / Lukáš Rosol CZE vs. Marco Chiudinelli / Stanislas Wawrinka SUI, 6–4, 5–7, 6–4, 6 3 –7, 24–22 1. kolo Světové skupiny 2013, 7:02 hodin
                                     

3.1. Historické rekordy Tiluly v otevřené éře od roku 1968

Další rekordy
  • Celkově: 7, USA, 1920–1926
  • Po období tzv. vyzývacího finále: 2, USA, 1978–1979, 1981–1982; Švédsko, 1984–1985, 1997–1998; Západní Německo, 1988–1989; Španělsko, 2008–2009; Česká republika, 2012–2013
  • Nejvíce titulu v řadě
  • Nejvíce po sobě jdoucích finále
  • Celkově: 23, Austrálie, 1946–1968
  • Po období tzv. vyzývacího finále: 7, Švédsko, 1983–1989
  • Celkově: 327, Indie 3–2 Austrálie, 1974 finále Východní zóny
  • Světová skupina od zavedení tiebreaku: 281, Rumunsko 3–-2 Ekvádor, 2003 baráž
  • Nejvíce gamu v zápase
  • Světová skupina před tiebreakem: 281, Paraguay 3–2 Francie, 1985 1. kolo
                                     

3.2. Historické rekordy Roky ve Světové skupině: 1981–2018

Počet ročníku, které týmy odehrály ve světové skupině od jejího zavedení v roce 1981 do roku 2018. Tučně jsou zvýrazněny účastníci světové skupiny pro rok 2018.

Série účastí
  • 25, Československo a Česká republika, 1981–2005
  • Nejvíce po sobě jdoucích účastí ve světové skupině
  • Nejvíce po sobě jdoucích účastí ve čtvrtfinále světové skupiny
  • 12, Argentina, 2002–2013
                                     

4. Systém přidělování bodu do roku 2018

Body týmu v Davis Cupu ve formátu Světové skupiny byly do roku 2018 kumulovány ze čtyř posledních ročníku. Větší váhu měly body získané nověji a naopak váha bodu dosažených dříve se snižovala. V celkové sumě tak měly 100% váhu body získané v posledním, předešlém roce, počítané k datu daného kola. Do součtu pak byly přičteny i body získané před dvěma, třemi a čtyřmi lety k danému datu, a to se sníženou váhou, přičemž platíilo, že váha bodu dosažených před 2 lety byla 75 %, před 3 lety 50 % a před 4 lety 25 % z jejich puvodní hodnoty.

Body byly přidělovány pouze vítězným týmum daného kola soutěže. Vítězové kol ve světové skupině byli bodováni štědřeji než v kontinentálních zónách, stejně tak i následná kola měla vzestupnou bodovou gradaci. Zvýhodněny byly také týmy, které vyhrály na hřišti soupeře, proti domácím výhrám v téže fázi a úrovni soutěže. Bonusové body náležely družstvum, které porazily výše postaveného soupeře, ale pouze tehdy, jestliže byl soupeř umístěn do 64. místa žebříčku. Vyšší bonus si odvezl vítězný celek z pudy soupeře, než kdyby triumfoval v domácím prostředí. Bonus však nebyl přidělován ve 3. a 4. skupinách kontinentálních zón.

Pokud počet týmu v 1. a 2. skupině zóny Evropy a Afriky překonal 16 účastníku, nebo 8 účastníku v těchto skupinách zóny Asie a Oceánie či Americké zóny, pak bylo týmu za výhru v prvním kole připsáno 200 bodu, za výhru ve druhém kole 400 bodu za výhru ve třetím kole 600 bodu.

Od roku 2016 nejsou ze zápasu Davisova poháru přidělovány body do žebříčku ATP.

Free and no ads
no need to download or install

Pino - logical board game which is based on tactics and strategy. In general this is a remix of chess, checkers and corners. The game develops imagination, concentration, teaches how to solve tasks, plan their own actions and of course to think logically. It does not matter how much pieces you have, the main thing is how they are placement!

online intellectual game →