Back

ⓘ Právo



Právo
                                     

ⓘ Právo

Právo je multidimenzionální fenomén a vícevýznamový výraz, který je nutno definovat ve všech jeho rovinách, neboli dimenzích. Nelze jeho definici tedy zúžit pouze na jeho normativní význam, ač především v této rovině je chápán nejčastěji, tedy ve smyslu soustavy právních norem, tj. pravidel chování, kterými se řídí lidské spolužití a které jsou uznávané nebo přímo stanovené státem. Této oblasti nejlépe odpovídá pojem objektivního práva. Mimo rovinu normativní pusobí právo též v rovině sociální, axiologické, mocenské a informační. Objektivní právo je tedy univerzálním normativním systémem. V praxi se jeho součástí mohou stávat i normy pocházející z jiných normativních systému, ač už se jedná o systémy s hodnotovým významem, nebo technického charakteru. V případě nedodržování práva ho stát mocensky vynucuje. Ve svém souhrnu všechny platné právní normy tvoří právní řád daného státu.

Protože slovo právo má nejméně dva ruzné významy, používají právníci tento termín také pro subjektivní právo, právo určitého subjektu na něco. V tomto případě jde tedy o objektivním právem zaručenou možnost chovat se určitým zpusobem.

Právo z ruzných hledisek zkoumá právní věda. Všeobecné znalosti o něm, představy o jeho platnosti a oprávněnosti se pak označují jako právní vědomí.

                                     

1. Historie

Dějiny práva zahrnují tisíce let vývoje zákonu. První právo bylo právo zvykové obyčejové, existovalo ve vědomí lidí, šlo o nepsané právo předávané z generace na generaci. Právo v podobě písemných předpisu vzniklo až po vzniku státu. Pozitivní právo je platné právo, lze jej odvodit z platných právních norem vyjádřených nejčastěji ve formě nějakého právního předpisu, naopak přirozené právo je odvozováno z mravního zákona, z přírodních zákonu, je to vysněné, ideální a nejdokonalejší právo.

Chammurapiho zákoník je jeden z nejstarších zaznamenaných právních systému. Vznikl cca 1800 př. n. l., byla to kamenná deska vystavená na veřejném místě. Zahrnoval rodinné, obchodní a především trestní právo. Další známý historický zákon je římský Zákon dvanácti desek, který vznikl v 5. století př. n. l. Byl to souhrn práva soukromého i trestního ve formě bronzových desek vystavených také na veřejném místě. Zákon sudnyj ljudem byl zákon pro laiky, širokou veřejnost, vznikl v 9. století, byl vytvořen Konstantinem a Metodějem. Ve 13.–14. století nechal Václav II. sepsat Horní zákoník. Magna charta libertatum Velká listina práv a svobod byl anglický právní dokument vydaný v roce 1215, omezoval některé panovnické pravomoci.

Duležité je také zmínit Bibli, která historicky byla a stále je inspirativní pro právo.

                                     

2.1. Dělení objektivního práva Právo pozitivní a přirozené

Pozitivní právo stanovuje především zákonodárce, rozlišuje se právo jako takové a morálka jako mimoprávní normativní systém. Naproti tomu u přirozeného práva jsou hlavními puvodci práva Buh nebo příroda, stát je jen muže uznávat. Dnes je vnímáno hlavně jako teorie o lidských právech.

                                     

2.2. Dělení objektivního práva Právo soukromé a veřejné

Toto dělení objektivního práva pochází už z práva římského, kde se odlišovalo především to, jaký zájem chrání. Pokud šlo o zájem státu, bylo to právo veřejné, jestliže jednotlivce, pak právo soukromé. Existuje ale více teorií, jak tímto zpusobem právo dělit, např. podle vztahu jeho adresátu, pokud jsou si rovni a vzájemná práva a povinnosti si stanoví dohodou, jde o soukromé právo, naopak pokud je jeden z nich v nadřízeném postavení a práva a povinnosti muže stanovit ostatním i proti jejich vuli, jde o právo veřejné.

                                     

2.3. Dělení objektivního práva Další dělení

Objektivní právo lze dále dělit podle ruzných kritérií. Například podle jeho územní platnosti na vnitrostátní právo a mezinárodní právo, podle metody a oblasti právní úpravy na hmotné právo a procesní právo, nebo podle toho, zda je stanoveno někým, zejména státem, zvnějšku právo heteronomní, či si ho účastníci právního vztahu stanoví sami právo autonomní.

                                     

2.4. Dělení objektivního práva Právní odvětví

Celý právní řád, který se skládá především ze všech platných právních norem, lze teoreticky rozdělit i na jednotlivá právní odvětví, jestliže splňují tzv. odvětvotvorná kritéria existence společných institutu a právních principu, vnitřní systémová soudržnost a akceptovatelnost ze strany odborné veřejnosti. V soukromém právu jsou nejduležitějšími právními odvětvími občanské právo, rodinné právo, obchodní právo a lze sem zařadit i pracovní právo. V oblasti veřejného práva pak jde zejména o ústavní právo, trestní právo, správní právo a finanční právo.

                                     

3. Právní normy

Všeobecně závazná pravidla chování, jejichž dodržování je vynutitelné státem. Právní normy přijímá normotvurce, většinou parlament jako subjekt nadaný zákonodárnou mocí. Lze je rozlišovat mj. na:

  • zavazující
  • přikazující – stanoví povinnost nějak jednat, např. platit daně.
  • zakazující – zakazují činit určité kroky, např. uzavírat kartelové dohody.
  • opravňující – umožňují se nějak zachovat, např. uzavřít smlouvu.

Souhrn právních norem, které upravují určitý druh společenských vztahu, např. vlastnictví, manželství apod., se nazývá právní institut.

                                     

4. Prameny práva

Právní normy jsou obsaženy v ruzných druzích pramenu práva, odkud je lze zjistit. Základní dělení pramenu práva je na materiální a formální. Materiálními prameny jsou ruzné reálné skutečnosti, např. společenské a hospodářské poměry dané společnosti nebo její historie, tedy duvody, které vedou k přijetí určité právní úpravy. Formálními prameny jsou pak ty zdroje, které právo přímo obsahují, a to:

  • nepsané právo ius non scriptum – právní obyčeje a právní principy.
  • psané právo ius scriptum – především normativní právní akty čili právní předpisy publikované zejména ve Sbírce zákonu, ale také normativní smlouvy či soudní precedenty.

U nejčastějšího pramene práva, kterým je právní předpis, se pak rozlišuje:

  • jeho platnost – předpis se stal součástí právního řádu,
  • legisvakanční lhuta – období mezi platností a účinností,
  • jeho účinnost – nastává povinnost se předpisem řídit,
  • jeho pusobnost – územní, osobní, časová i věcná.


                                     

5. Odkazy

Externí odkazy

  • Encyklopedické heslo Právo v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu právo na Wikimedia Commons
  • Slovníkové heslo právo ve Wikislovníku
  • Téma Právo ve Wikicitátech
                                               

Sídlo

Sídlo muže znamenat: sídelní útvar – jednotka osídlení tvořící uzavřený celek virtuální sídlo – internetová služba pro podnikatele sídlo právo – sídlo právnické osoby sídlo panovníka, církevního hodnostáře, představitele – ve významu obdobném jako sídlo právo a zároveň označení budovy hradu, domu

                                               

Listina práv

Název listina práv nebo také Bill of Rights muže nést více dokumentu: Bill of Rights 1689 stvrzující práva britského parlamentu Listina základních práv a svobod, součást ústavního pořádku České republiky Listina práv Spojené státy americké, sestávající z prvních deseti dodatku Ústavy Spojených státu amerických

Free and no ads
no need to download or install

Pino - logical board game which is based on tactics and strategy. In general this is a remix of chess, checkers and corners. The game develops imagination, concentration, teaches how to solve tasks, plan their own actions and of course to think logically. It does not matter how much pieces you have, the main thing is how they are placement!

online intellectual game →