Back

ⓘ Dějiny



Dějiny
                                     

ⓘ Dějiny

Dějiny jsou obecně ty aspekty minulosti, které si lidé připomínají, přemýšlejí o nich a vykládají je, aby se orientovali v běhu času a pochopili vliv minulosti na svou přítomnost a budoucnost. Dějiny tedy zahrnují jak objektivní, na lidech nezávislou složku toho, co se v minulosti skutečně odehrálo, tak i subjektivní durazy vycházející ze současné situace lidí, kteří dějiny zkoumají a hledají jejich smysl. V užším pojetí se dějinami rozumí dějiny lidstva od vzniku vyšší civilizace disponující písmem až po nedávnou minulost – takto pojaté dějiny zkoumají především historické vědy, ale i další disciplíny. Dějiny se dále člení jednak na časová období, čemuž se říká periodizace dějin, a jednak podle oblastí určených buď regiony a skupinami lidí nebo zaměřením na určitou oblast lidské činnosti či lidského myšlení.

                                     

1. Základní rozdělení

Podle vědeckých oboru, které se věnují dějinám, a metod, které se při tom používají, lze rozlišit tři základní zpusoby vědeckého pohledu na dějiny:

  • Dějiny vyspělých kultur od vynalezení písma cca 4. tisíciletí př. n. l. jsou předmětem historických věd a v dílčích aspektech i dalších disciplín, jako je sociologie, ekonomie a právní věda.
  • Dějiny lidstva již se zahrnutím kulturních faktoru zkoumá mimo jiné archeologie a etnologie.
  • Dějiny vesmíru a přírody zkoumají především přírodovědné obory: vznik a vývoj vesmíru například astrofyzika a kosmologie, dějiny Země historická geologie, historii života včetně vzniku lidského druhu paleontologie a evoluční biologie.

Jednotlivé oblasti výzkumu dějin se ovšem překrývají a doplňují. Navíc je nelze vždy čistě oddělit; například ruzné skupiny lidí získávaly znalost písma v ruzných dobách, a tak "vstupovaly do historie" postupně.

                                     

2. Filosofie

Snaha vyložit dějinné události a procesy jako jednotný celek a případně najít nebo naopak vyloučit celkový smysl dějin, jejich teleologii, je předmětem filosofie dějin. Myšlenka celkového významu a určitého směřování dějin se objevuje již v antice a ve starých náboženských systémech, například v křesťanství jako dějiny spásy – jejichž upřesňování se pak v teologii věnuje podobor dějiny církve. Nejvlivnějším moderním filosofem dějin byl G. W. F. Hegel, podle nějž dějiny znamenají samovývoj světového ducha, který si v lidských dějinách uvědomuje sám sebe. Na hegelovskou teorii navázal zejména marxismus, který hodlá běh dějin usměrnit tak, aby historie lidstva co nejrychleji dosáhla marxisty očekávaného zákonitého dovršení v komunismu.

Dalším okruhem filosofických otázek je problém dějinné kauzality, tedy jaké příčiny vedly k určitým dějinným událostem, a s ním spojená otázka úlohy osobnosti v dějinách – nakolik byly vynikající vudčí osobnosti tvurci a nakolik produkty nebo méně významnými součástmi děju, které jsou s nimi spojovány. Kauzální uvažování souvisí s kontrafaktualitou, tedy představou o tom, co by se stalo, kdyby se dějiny odehrály jinak; a takové uvažování je inspirací i pro autory žánru alternativní historie, založené na rozvedení a uměleckém zpracování alternativních běhu dějin.

Jiným směrem filosofických úvah o dějinách je dějinnost ve smyslu v jakém ji chápal Wilhelm Dilthey: tedy že člověka lze pochopit jen jako zapojeného do dějin, jen jako součást, produkt i spolutvurce dějin zároveň. Ahistorický, historie zbavený člověk nemuže existovat, aniž by přestal být člověkem. Na toto pojetí dějinnosti lidského bytí navazují existencialismus, fenomenologie a filosofická hermeneutika Gadamer a jeho model historického vědomí.

Na pomezí filosofie a historické metodologie leží otázka, nakolik a jak lze minulost rekonstruovat pomocí slov. Historické události zahrnovaly mnoho navzájem relativně nezávislých a paralelně se odehrávajících aktivit, například činnosti ruzných vojáku a jednotek při bitvě. Ty po sobě někdy zanechaly nejruznější stopy, jež se stávají prameny historického bádání: zápisy všeho druhu, vyobrazení, hmotné pozustatky boju na místě bitvy i jinde. Historik pak musí tuto pestrou, nejednoznačnou a nedokonale uchovanou matérii zpracovat do lineárního vyprávění, jež sice muže doprovodit reprodukcemi a fotografiemi pramenu, ale jehož hlavním nositelem jsou slova, jež historik volí. Tato slova mohou být více či méně adekvátní svému předmětu pravdě-podobnost, verisimilitude v popperovském smyslu, nemohou však historii nikdy rekonstruovat plně.

                                     

3. Zachycení a předávání dějin

Vyprávění a předávání duležitých minulých událostí je univerzální lidská potřeba, která se objevuje u všech kultur a národu. Toto sdílené lidové, předvědecké nebo mimovědecké chápání dějin se označuje kolektivní paměť. Před vznikem písma šlo o ústně tradované obsahy, často legendárního nebo pololegendárního charakteru, z nichž některé mohly později být zachyceny písemně. Příkladem mohou být historické části Starého zákona nebo severské ságy.

Po vzniku písma se jako první záznamy věnované přímo historii objevují oslavy činu panovníku a reku nebo kroniky a anály chronologicky zaznamenávající události, jak k nim docházelo – příkladem jsou čínské Letopisy jar a podzimu nebo mnohem pozdější česká Dalimilova kronika. Brzy však dochází i ke snaze popsat delší časové úseky a širší úseky dějin a rodí se dějepis ve vlastním smyslu. Za otce dějepisu bývá označován Hérodotos, řecký historik pátého století př. n. l.

Moderní historické vědy na Západě mají svoje počátky v úsilí humanistitu o návrat k pramenum ad fontes, jež znamená počátek systematického a kritického shromažďování antických textu. Metodologie psaní a výkladu dějin byla tehdy ovšem promýšlena i mimo Evropu, třeba v díle arabského dějepisce Ibn Chaldúna. Na novou úroveň vědeckosti se dějepisectví dostalo v 19. století pracemi historiku jako byl Leopold von Ranke, kteří se snažili detailní analytickou a syntetickou prací s dostupnými prameny co nejpřesněji zjistit pruběh historických události Rankeovými slovy "jak to opravdu bylo" – "wie es eigentlich gewesen ist".

Dvacáté století pak rozšířilo záběr historický děl mimo události a osobnosti "velké historie" – bitev, panovníku a revolucí – k více sociologicky, strukturálně pojímanému popisu společností. Směr v tom udali francouzští historikové ve škole Annales, k jejímž přínosum také patří zkoumání dějinných procesu trvajících velmi dlouhou dobu: la longue durée. Další vývoj historické metodologie zahrnuje například na školu Annales navazující novou historii nouvelle histoire vzniklou v 70. letech 20. století kladoucí duraz na dějiny mentalit a dějiny idejí, dále přístup mikrohistorie zaměřuje na podrobné zkoumání osudu jednotlivcu a malých jednotek, anebo hnutí a metodologii orální historie, zaznamenávající a analyzující vzpomínky pamětníku.



                                     

4. Kultura paměti a politika dějin

Své dějiny si lidské kolektivy při ruzných příležitostech za ruznými účely připomínají. Zpusoby tohoto připomínání ve veřejném prostoru se souhrnně označují jako kultura paměti či kultura vzpomínání německy Erinnerungskultur. Její duležitou součástí je vztah k takzvaným místum paměti, tedy místum spojovaným s významnými ději minulosti, na nichž pak často vznikají památníky, pomníky nebo muzea. Dále sem patří připomínání výročí ruzných událostí, ať v podobě jejich oslavy například všechny české státní svátky nebo naopak pietní připomínky těch, které jsou považovány za nešťastné například Mezinárodní den památky obětí holocaustu.

Jako politika dějin čili politika paměti se označuje prezentace dějin vedená politickými zájmy. Jejím cílem je ovlivnit veřejné mínění a historické vědomí společnosti. Má přímý vliv jak na práci samotných historiku, tak i na didaktiku, osnovy a výuku dějepisu, činnost muzeí a památníku, vydavatelskou činnost a další aspekty recepce dějin společností. V krajních případech, typických pro autoritativní režimy, muže jít o cenzuru a potlačování historických událostí a osobností což je známo již ze starověku, např. v Římě jako damnatio memoriae. Historické prameny tak mohou být záměrně ničeny, popírány, překrucovány, fabrikovány a falšovány, a to nejenom státy a státními institucemi, ale i nestátními aktéry, kteří se chtějí proti státní moci prosadit například českými nacionalisty proti Rakousko-Uhersku ve sporu o Rukopisy anebo popírači holokaustu proti demokratické státní moci po porážce fašismu.

Sám problém popíračství historie, označovaného poněkud nepřesně jako historický revizionismus, a jeho odlišení od legitimního přehodnocování historických událostí na základě seriózního výzkumu, je další výzva soudobé politiky dějin. Řada zemí včetně Česka má zákony, umožňující některé extrémní formy popíračství trestat, tyto zákony však nezbytně omezují svobodu slova, jež patří k podstatným hodnotám moderní demokratické společnosti.

Konkrétními příklady politiky dějin v současnosti a nedávné minulosti je vztyčování a případně bourání pomníku jen v Praze například Švecuv pomník Stalinovi, Bendluv Mariánský sloup či Krybusuv pomník Koněvovi a s nimi spojené spory, zakládání, udržování a rušení paměťových institucí, jako jsou muzea v Česku Národní muzeum a mnohá další, archivy, školy a badatelská pracoviště například Ústav pro studium totalitních režimu, který má pomoci zpracovat nedemokratickou část moderních dějin Česka, řízení výuky dějepisu a příbuzných oboru na školách nižších stupňu nebo pojmenovávání veřejných prostranství a ruzných institucí jmény spojenými s dějinami.

                                     

5. Historické vědomí

Představa o historii Geschichtsbild jedince nebo kolektivu, často označovaná jako historické vědomí s možností záměny s historickým vědomím ve filosofickém smyslu, Geschichtsbewusstsein, je souhrn vědomostí a názoru na dějiny. Formuje se ústním předáváním například vyprávění starších příbuzných a přátel, výukou dějepisu ve škole, státní politikou dějin tj. oficiálně podporovanou indoktrinací, vlastním studiem historických pramenu a děl historiku, konzumací uměleckých děl odrážejících dějiny a v moderní době ve značné míře masovými médii, jak publicistikou, tak zábavními pořady na téma historie.

Historie jako zábava histotainment se začala prosazovat vynálezem žánru historického románu na počátku 19. století Walterem Scottem jeho román Waverley vznikl roku 1814. Pozdní devatenácté a rané dvacáté století bylo zlatým věkem tohoto žánru, přičemž umělecká literatura často zpracovávala dějinné události tak, aby pomáhala nacionalistickým politickým snahám – v českém prostředí se klasikem tohoto typu umění stal Alois Jirásek. Vedle scottovského "seriózního" historického románu se objevily i jiné literární žánry, věnované historii, například historický dobrodružný román jako Dumasovi Tři mušketýři, 1844, historická detektivka například van Gulikovy příběhy Soudce Ti ze staročínského prostředí, psané v 50. a 60. letech 20. století nebo komiks s historickými náměty.

Počátkem 20. století nastoupil historický film, umožňující zprostředkovat dějinné události masovému publiku. Děje se tak ovšem ve zjednodušené, romantizované a často překroucené podobě; již jeden z prvních významných historických filmu Zrození národa režiséra D. W. Griffitha 1914/15 vyvolal dlouhotrvající kontroverze svou adorací otrokářství na americkém Jihu; na opačném pólu politického spektra o deset let později následoval kinematograficky stejně přelomový Ejzenštejnuv Křižník Potěmkin 1925. Obvykle však diváci chodili do kina na historické filmy nabízející romantickou nebo dobrodružnou podívanou v nádherných kulisách minulosti, k jakým patřila třeba Mankiewiczova Kleopatra 1963.

Po polovině 20. století se rozšířila televize, mimo jiné produkující televizní seriály na historická témata v Česku byl populární například seriál z doby národního obrození F. L. Věk, natočený roku 1970. Počítačové hry bývaly zprvu zasazovány spíše do futuristických či pohádkových kulis, na počátku 80. let 20. století však objevily historické prvky a motivy. Raným příkladem mohou být strategické počítačové hry žánru wargame, zjednodušeně rekonstruující pruběh historických bitev. Zatímco některé videohry berou historické prvky jen jako exotickou kulisu a nevyhýbají se anachronismum, objevily se také hry historicky věrnější, snažící se například zábavnou formou modelovat některé aspekty historického vývoje jako série Civilization Sida Meyera nebo co nejvěrněji evokovat realitu určité doby třeba česká hra Kingdom Come: Deliverance zasazená do začátku 15. století.

Free and no ads
no need to download or install

Pino - logical board game which is based on tactics and strategy. In general this is a remix of chess, checkers and corners. The game develops imagination, concentration, teaches how to solve tasks, plan their own actions and of course to think logically. It does not matter how much pieces you have, the main thing is how they are placement!

online intellectual game →