Back

ⓘ Lužická kultura



Lužická kultura
                                     

ⓘ Lužická kultura

Lužická kultura, lužický kulturní komplex či kultura lužických popelnicových polí je archeologická kultura doby bronzové a železné, jež byla rozšířena ve střední Evropě od 14. století př. n. l. do 4. století př. n. l. a náležela do širší skupiny kultur popelnicových polí, které od mladší doby bronzové sídlily ve velké části Evropy. Kultura byla pojmenována po Lužici, kde ji v 19. století identifikoval německý lékař a archeolog Rudolf Virchow. K nejznámějším nalezištím patří Biskupin v Polsku a Buch v blízkosti Berlína.

V české literatuře se termín lužická kultura užívá také v užším významu pro označení mladobronzové fáze tohoto komplexu kultur.PDM 301

                                     

1. Rozšíření

Lužická kultura navazovala na mohylové kultury střední doby bronzové a formovala se ve 14. století př. n. l. V době železné ji vystřídala kultura billendorfská a pomořanská. Byla v úzkém kontaktu se severskou kulturou doby bronzové a v době železné ji ovlivnila i kultura halštatská a laténská. Zahrnovala oblast východního Německa včetně Lužice, Polska, severní části Česka a Slovenska a také část Ukrajiny.

                                     

2. Etnicita

Objevitel lužické kultury Rudolf Virchow označil její keramiku za protogermánskou, ale odmítl spekulovat o etnickém puvodu jejích nositelu. Čeští Josef Ladislav Píč, Lubor Niederle a polští Józef Kostrzewski, Leon Kozłowski archeologové považovali lid lužické kultury za Protoslovany, německý archeolog A. Götze za Thráky a Gustaf Kossinna za ilyrské Karpaťany. Otázka etnicity lužického lidu se v minulosti stala i předmětem nacionálně a politicky motivovaných sporu, především mezi německou a slovanskou stranou.

V současnosti je obecně přijímán indoevropský puvod lužického lidu, ale snahy o jeho spojení s historickými etniky jsou zpravidla odmítány. Stále však přežívají teorie o jeho totožnosti s vislanskými Venety, zmiňovanými římskými autory 1. a 2. století, kteří pak zase bývají ztotožňováni s předky Slovanu.

Na počátku 21. století byla mezi vědci otázka etnicity a jazyky lidu lužické kultury ponechávána nezodpovědzená a diskuse o tomto tématu až na výjimky ustaly, v nacionalistických kruzích a mezi nadšenci do historie však v některých případech pokračovaly. Problematičnost spojení lužické kultury s Pragermány či Praslovany tkví především ve faktu že doba vzniku pragermánštiny a praslovanštiny je lingvisty kladena přiblližně do 5. století př. n. l., respektive do prvních století n. l., tedy mnoho staletí po vzniku lužické kultury.

Namísto toho však mohl lid lužické kultury hovořit nějakým neznámým jazykem, jak tomu napovídají chybějící výpujčky z rané fáze germánštiny do slovanských jazyku – lze tedy předpokládat že mezi oblast vzniku germánských a slovanských jazyku ležela oblast obývaná mluvčími jazyka jiného. Tímto jazykem mohla být hypotetická temetatština, jejíž existenci odvodil slavista Georg Holzer z některých slovanských a baltských slov jež neodpovídají hláskovým zákonum známých indoevropských jazyku. Holzer identifikoval 62 temetatského puvodu ve slovanských jazycích a 11 v baltských, především týkajících se zemědělství: například tele, brázda, oves, zásoba, plástev, hvězda, družina nebo svoboda. Holzer spojil tento jazyk s indoevropským lidem Kimmeriu, ale tato souvislost byla zpochyběna dalšími výzkumy. Ranko Matasović upozornil na že baltské a slovanské jazyky převzali tyto výpujčky nejspíše nezávisle na sobě – temetatštinou by se tak muselo mluvit v době po rozpadu baltoslovanské jednoty a Frederik Kortlandt umístil areál rozšíření temetatšiny do oblasti dnešního jižního Polska. V tom případě by mohl být tento jazyk jazykem lidu lužické kultury.

                                     

3.1. Charakteristika Sídla

Její nositelé obývali samostatné statky a dvorce, které se každých několik desítek let přesouvaly o několik stovek metru. Budovy se stavěly ze dřeva, používala se roubená či drážková konstrukce a spáry se vymazávaly hlínou. V okolí domu se nacházely jámy na obilí, později zasypané odpadem a zbytky shořelých staveb. Na přelomu doby bronzové a železné se stavěla hradiště s mohutnými dřevohliněnými valy.

                                     

3.2. Charakteristika Hospodářství

Hlavním prostředkem obživy bylo plužní zemědělství, na méně úrodných územích rostlinnou výrobu doplňoval chov dobytku. Hlavními plodinami byly pšenice dvouzrnka a ječmen, které doplňovalo proso, žito, hrách, boby, čočka a lnička setá. Doloženo je také pěstování lnu a šlechtěných jabloní, hrušní a slivoní. Ze zvířat byly nejduležitější hovězí dobytek a prasata, vedle toho ovce, kozy, psi a koně. Koně byli užíváni k jízdě i tahu a lovily se četné druhy zvěře, i když jejich maso tvořilo poměrně malou část stravy.

                                     

3.3. Charakteristika Pohřební ritus

Pro lužickou kulturu jsou typické keramické urny – popelnice, do kterých byl ukládán popel mrtvých, a ty zas do velkých společných mohyl. Pohřební výbava obsahuje zpravidla keramiku, zbraně a šperky jen zřídka. Pozdější komorové hroby elit obsahují i importované luxusní zboží, například skleněné korálky ze Středomoří. Pohřebiště byla často velmi rozsáhlá, představovala i několik tisíc hrobu.

                                     

3.4. Charakteristika Doklady rituálních činností

Z podmáčených míst pocházejí nálezy depotu bronzových předmětu, některými archeology vykládané jako oběti bohum. Nález lidských kostí v obětní jámě muže ukazovat i na lidské oběti či kanibalismus. Keramické plastiky vodních ptáku, snad labutí, mohly souviset s kultem slunečního božstva.

                                     

4. Lokální kultury a skupiny

Slovensko

V severním, středním a západním Slovensku se lužická kultura rozšířila od poloviny střední doby bronzové, stopy nejstaršího osídlení byly nalezeny v Martinu. Hradiště byla nalezena v Tupé Skále, Prašníku, Vítkovcích a Kostolanech pod Tribečom. V mladší době bronzové počal tlak kultury velatické a čakanské a mohylové hroby se začaly nahrazovat plochými. V pozdní době bronzové počala lužická kultura na Slovensku pronikat na území podolské kultury na hranicích dnešního Česka, Slovenska, Maďarska a Rakouska.

V době železné se lužická kultura rozdělila na kulturu platěnickou na západě Slovenska na Moravě a oravskou skupinu v severním Pováží, na Oravě a v povodí Turce. První kultura se rozvíjela především v letech 750 – 550 př. n. l., druhá v letech 550 – 300 př. n. l. Později se smísila s kulturou keltskou a dala tak základ kultuře púchovské.

Free and no ads
no need to download or install

Pino - logical board game which is based on tactics and strategy. In general this is a remix of chess, checkers and corners. The game develops imagination, concentration, teaches how to solve tasks, plan their own actions and of course to think logically. It does not matter how much pieces you have, the main thing is how they are placement!

online intellectual game →